srut pavel knihkupectvi
Kdo by neznal Šrutovu skvělou Kolej Yesterday a texty zhudebněné Michalem Prokopem a Petrem Skoumalem. Proto si troufám tvrdit, že jen málokdo nezná Šrutovy básně.

Pavel Šrut (*3. 4. 1940 – 20.4. 2018) nikdy nepatřil k mediálním hvězdám české poezie, je dnes prodávaný víc jak Wernisch, Brousek, Topinka.
Snad jen Jiří Žáček se může rovnat popularitě jeho textů, které jsou plné neokázalosti a básnické virtuozity. Je mistrem zkratky a nevysloveného, stejně jako dokáže pracovat s metaforou nebo působivými lyrickými zkratkami.

Šrutovy knihy (a nejen básnické sbírky) patří k těm, které se po přečtení odloží s úsměvem a naplněním.
To dokazují i jeho poslední knihy pro děti (Lichožrouti, Pan Kdybych hledá kamaráda), které často rodiče čtou dětem před spaním, ale kupodivu v četbě pokračují, i když jejich ratolesti dávno spí. Bohužel je jich čím dál míň. Ale i tak, co víc si může autor takových knih přát. Tady není třeba slov, protože Pavel Šrut je nejen básníkem a spisovatelem, ale především člověkem, který zanechal za sebou nesmazatelnou stopu. Mnohem větší, než jakou si dokážeme představit.

Pavel Šrut na psaní textů pro bigbít vzpomíná:

Bigbít nebyl jen zábava, byl to ne snad protest, ale určitě pokus o nějaké pravdivé, neplytké a nekýčovité pojmenování nenormální normalizační skutečnosti, v níž jsme žili. Vzpomeňte si, jak byli lidi vnímaví při koncertech nebo i v divadlech k narážkám a jinotajům. A čtení jinotajů je zároveň bystření vnímavosti pro poezii. To říkám jen mimochodem. Vůbec se mi po těch jinotajných časech nestýská. Zaplaťpámbu, že už je to dávno ´Kolej Yesterday´.

Ukázky:

Kolej Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A stavěli jsme Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek

To tenkrát ještě holkám rostly vlasy
To bylo před tím vejbuchem
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
Vracel se s kytkou za uchem

Prázdnou ulicí na kolej
Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday
To bejvávalo na koleji snění
Bramborák voněl v kuchyni
Někdo dal dvacet, někdo pade
Za to jsme měli kamaráde
Hned štěně píva ve skříni

Tenkrát, hochu, ještě ozáření
Hrozilo leda od slunce
A byly řeky po setmění
A byly řeky po setmění
Kam jsi moh’ chodit na sumce

A ty pak hodit na olej
Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A někdo zbořil Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek

A od tý doby ta kolej
Patří už dávno Yesterday, Yesterday

Balada

Ticho a modré peří.
To znám.
Chycené v keři.

Podřezávají kohoutka.
To znám.
Chycený do poutka.

Výkřik a bílé peří.
To znám.
Chycený v keři.

Podřezávají slepičku.
To znám.
Chycená na kličku.

Hony a dychtivý psí čenich.
To znám.
Chycený v obklíčení.

To znám.
Chycený v lásce, která tě hostí
morkem z tvé vlastní kosti.

---------------------------------

Slova se mění, stejná řeč.
Nacházíme jen to, s čím se míjíme.
Poblíž a nikdy blízko.
Umíme promlouvat jen mlčením.
Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín.
Daleko, ale nikdy vzdálen.
Umím se hájit jen vlastní obžalobou.
Kámen dne padá.
Kámen dna.


Myšlenky z knih

Podíváme-li se kdekoli do historie veřejného školství a povinné školní docházky, najdeme u kořene ani ne tak mylný altruismus, jako spíše vědomou snahu vytvořit z lidí takovou masu, jakou si přály politické elity. Tvrdohlavé menšiny měly být donuceny splynout s většinovou masou. Všem občanům měly být neustále vštěpovány občanské povinnosti, které vždy zahrnovaly poslušnost státnímu aparátu. Ovšem, jestliže má být masa obyvatelstva vzdělávána ve státních školách, jak by se mohly státní školy nestat mocným nástrojem pro hlásání poslušnosti státním autoritám?
Murray N. Rothbard