novotny frantisek
Pípání budíku se podobá výstřelu ze startovní  pistole…proto mám tak rád víkendová rána, kdy se mohu povalovat, snít, dřímat – anebo poslouchat Dobrá jitra Františka Novotného – to je začátek předmluvy jiného milovaného „rozhlasáka“ Jiřího Vejvody, kterou napsal pro knížku Františka Novotného se stručným imperativem „Buďme!“ (vydal Radioservis, Praha 2009,188 stran). Spolu vydali již v roce 1981 knížku „Víc než jeden hlas“ o písničkářích šedesátých let, mnozí z nich žijí a zpívají dodnes…


Letos bylo našemu Františkovi 66 let, dlouhodobě pracuje s Českým rozhlasem 2 – Praha, známe jeho hlas z Textempore, Šansonů, songů a písniček a zejména pak z nedělního Dobrého jitra. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a ve své novinářské profesi je uznávaným odborníkem na problémy krizové komunikace, jaké se vyskytují ve vztazích k veřejnosti.

Je známý také jako básník
„Ozvěna tenká jako vlas“ vyšla v roce 2002 a druhá sbírka „Blažení“ o rok později. V oboru nádherné ilustrace Jiřího Anderleho- a tato kombinace jim vynesla, že byly rychle rozprodány. Náš František se rovněž podílel na knížce pohádek  „Kdyby   čert na koze jezdil“ – tu ilustroval další do party Karel Franta. A všichni tři dohromady zpracovali neméně  vyhledávanou publikaci o gastronomii „Ztratil jsem hlad, dostal chuť…“

budme

Desítky písňových textů 
už složil pro † Karla Zicha, Karla Černocha, Michala Prokopa nebo Spirituál kvintet.  Nu – a v té jeho „buditelské“ knížce je od každého trochu, takže ji můžete číst takříkajíc napřeskáčku, usmívají se na vás Jiřího Anderleho andílci anebo uvnitř zamyšleně na vás  hledí dvě jeho panenky. Kouzelné je to všechno, protože cítíte vzájemnou úctu k hodnotám života, o nichž nám František tak dlouho dokáže vyprávět.

Zamiloval jsem si jeho jednu básničku, myslím, že stojí za ocitování:

Když tvrdé dřevo má a pilu měkkou
Tak to neřež
Když dítě zpupné nebere tě vážně
Tak ho neřež
Když jako přetopený kotel vřeš
Tak to neřeš
Když dialog ti žena změní v řež
To neřeš
Když pila ztvrdne a ty chceš
Tak řež



Jejda, kolik je tady v té knížce mouder, vtipů, laskavých anekdot, rčení, pochval, ale také otázek i odpovědí zároveň. Díky za ten žal, naučilas mne plakat, pohádko… Ať už se smějeme, nebo ať je nám smutno, pořád je to dobrá zpráva, že máme srdce. Můj tatínek říkával, že co jsi nalezl, můžeš i ztratit. Jak on to tenkrát myslel?  Tím, že hledáme své ideály, hledáme sami sebe. „Ty blboune vychovanej,“ vynadala mu sousedka jako klukovi  tak docela něžně, když jí  pomáhal posbírat její nákup – rohlíky, mandle, jogurty, které předtím letěly vzduchem. Ale on věděl, že se na něj nezlobí, protože byl advent a k lampám už se trochu přidal i svit té lucerny betlémské…

To jsou ony životní momenty, které nelze vymyslet, to jsou prožitky, jakých jsme denně svědky, ale ne každý je umí tak láskyplně podat, převyprávět jako ten náš František. Vždycky mají pointu, nevyznívají do ztracena, je v nich naděje, spoustu lásky a vzácného koření našeho lidství. Člověku chápajícímu stačí tak málo… A  některé texty, které jsme již někdy slyšeli, si rádi přečteme ne jednou, ale ještě mnohokrát, třebas před spaním…                                                   



Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)