filip topol jako pes

Poprvé vystoupil (v dubnu 1978) na Hrádečku (u Václava Havla) v úvodu koncertu The Plastic People Of The Universe (Pašijové hry velikonoční). Tehdy zazpíval a na klavifon zahrál čtyři písně s texty bratra Jáchyma. Svůj umělecký život ovšem spojil s kapelou Psí vojáci, kterou v roce 1978 spoluzaložil. Kdo?


Filip Topol (1965 v Praze - 2013 tamtéž), znalci i "znalci" považovaný za rockového šansoniéra.
Budeme-li číst jeho knihu Sbohem a řetěz (Praha: Maťa, 2014) jako básnickou sbírku, prožijeme zklamání nad marným pokusem o čin. Pozitivních prožitků skýtá sbírka pramálo, jestli vůbec nějaké, a s čistotou pravopisu si hlavu neláme ani autor ani redakce. A chyby tiskové? Zkrátka to vše raději nesmíme brát vážně.
A tak "uklidnit" nás svého času přispěchali znalci a teoretici undergroundu s podotknutím, že knihou Sbohem a řetěz jde o výbor z nejúspěšnějších autorových písňových textů a že na cestě je také stejnojmenné album.

Ať je to jak chce, za bernou minci těch čtyřiašedesát textů knihy prostě přijímáme (a co jsme o nich prohlásili, poctivě dokumentujeme):

Já celou noc chodil
po tom rodným městě
po barech mi hrály
přenádherný žestě

Doma děti s ženou
o mě se bály
malej Karlík s Vénou
vůbec nespali

Holka na klíně
kruhy ve víně
bankovek mám plný kapsy
sem v tom nevině

srdce moje duše moje
užívejte naplno
na krchově budu vdět
že sem nežil nadarmo".

(Russian mystic pop op. III.)

Komu je toto málo, Anděl ho nenechá na holičkách:

Drž hubu / poser se
ječ
marni to
chmátni
chmátni si po andělovi
trhej mu křídla jako mouše
padej
vypadni
nemáš vobraz
nejseš ve vobraze.

Nebo je snad libo Poseru se štěstím?

Pojď do mého hájemství
ukážu ti tajemství

Ve sklenici vody
umeju ti nohy

Pohážu tě listím
poseru se štěstím

Nuže, klademe si otázku je-li undergroundová tvorba opodstatněně složkou kultury, nikoli bolákem na končetinách takzvaně civilizovaného světa.

Filip Topol
Undergroundový zpěvák, pianista, textař, skladatel a nejvýraznější osobnost skupiny Psí vojáci Filip Topol pocházel z rodiny umělců. Otec byl dramatik - děd literát - bratr básník i prozaik. Když byl v roce 1994 uveden film Žiletky podle stejnojmenné Topolovy písně, autor si v něm zahrál hlavní roli.
Z Topolovy dílny přibyly do knihkupectví a do knihoven svazky
Texty 1985 - 1991 (1991)
Filip Topol - Psí vojáci (1993)
Mně 13 (1994, 1999)
Sakramiláčku (1997) a další.

Nejsveřepější stoupenci Filipa Topola nedali dopustit, aby na domě, kde jejich idol žil (v Antonínské ulici v Praze-Holešovicích), nebyla odhalena pamětní deska. Stalo se tak v červnu 2017.

O stejném letopočtu Filipův bratr Jáchym (*1962 v Praze) přidal k Ceně Jaroslava Seiferta, jejímž laureátem se stal v roce 2010, také Státní cenu za literaturu.

e-Literární noviny; www.literarky.cz; neděle 4. února 2018

Poezie v hudbě – nové knihy

Velký Zpěvník ruských písní je možná pod cenzurou

Unikátní bohatá sbírka ruských lidových i umělých písní s širokým okruhem námětů zahrnující poslední dvě století (p...

Emily Dickinson a Jiří Orten v jazzovém podání skupiny Davida Dorůžky

Kytarista David Dorůžka, jehož věhlas dávno přesáhl hranice České republiky, a který obdržel řadu cen za své debutové alb...

Zuzana Navarová Andělská počta

Písničky Zuzany Navarové (18. června 1959 – 7. prosince 2004) jsou stále oblíbené pro svoji nevšední lyričnost, tichý...

Dvě tváře Ringo Čecha. Bizarní rocková poezie nejen pro Schelingera

Už 1965 se stal Ringo Čech nejlepším bubeníkem tehdejšího Československa. Když v tomto směru dosáhl maximum, rozhlížel se ...

Filip Topol. Na řetězu možná iluze

Poprvé vystoupil (v dubnu 1978) na Hrádečku (u Václava Havla) v úvodu koncertu The Plastic People Of The Universe (Pašijové hr...

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román