suchan prazdno na klic
Krajanská poezie, která radostně vnímá naši českou současnost. Aurorova čtvrtá sbírka.


Vladimír Suchan (* 1961)
Euthyfrón, který se vrátil zpět k Sokratovi pro doškolení v zbožnosti a pietě. Rodák z Ostrova nad Ohří. Původně čs. diplomat (1985-1994). Profesor politologie a politické filosofie.  Ph.D. z Carletonské university v Ottawě, Kanada (1999). Absolvent Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – se zaměřením na Jugoslávii (1985). Od roku 1997 žije s manželkou Simonou a syny Tomislavem a Andrejem ve Spojených státech. Vydal tyto básnické sbírky: Krajinomalebná haiku (Oftis, 2011), Milostná mlčení (Oftis, 2011), a Na dosah (Alfa-Omega, 2013).

Ukázka:

Sebezahleděné tělo
Duše touží
Po závoji
A z touhy
Utváří si tělo

Ale tělo
Často opustí
Co se jen zlehka
Zastřít chtělo


Šaty
Kde šaty tam oči
Co šaty to dotyk
Když jejich záhyby
Svírají nám řasy

Nové tělo i závoj
Vzdušné šaty jsou
Když vánek se světle
Předá jim svůj pohyb

To co do šatů se chytá
Chce s její krásou být
A k nohám tíha padá
S šaty shora nocí s ní


Sklizeň
Levou ruku
Na koleno si dává
A co je výš a co je níž
Nastává spěchá & sléhá
Tak v kádi hrozny tlačí
Tekutě do láhví vína

& do skladby moře
Tak sklizená vlna
Pokleklá i kleslá
Utichá a vchází

A mou hlavu
Jablko puklé
Kutálí si dolů
K nohám svým


Prst
Její prst je bílá křída
S ní přikresluje mi křídla
Místo starých která vzala

Její prst je přesná jehla
S ní mi rány zapošívá
Ty jež právě uštědřila


Ecce femina
Pohlédla do očí & odešla
S haló podzimních vlasů
Má sněženko věčnosti
Zpod pokrytí vteřin

V nichž na chvilku
A proto – navždy už
Unikne zamlkne čas
A Kalypsó věčná

I nová zná & pamatuje si
Mou cestu tam i zpátky
Krajkoví osudu co tělo své
Ze světla úsvitu si splétá

S něhou – místo apokalyps
Zatímco já při měsíci
Veršíky jí ze slov šiji
A do nich ji oblékám

A v náruči s novou zemí
A novými nebesy –
Uvnitř se rozhostí
Dosud nepoznaný svit


Milovat je nejlepší cestou jak se učit
„Nejlepší cestou jak naučit se řeči,
jíž hovořit i hořet touží srdce,
je zamilovat se do básníka.
Taková je,“ podotkla, „zkušenost,

kterou vzala jsem si k srdci,
když naplnit jsem chtěla, co dnes vím
a nač myslím, když čtu si Váš dopis
a všechno je na okamžik jasnější

a znovu mám podivuhodný pocit,
že vidím všude kolem nás, jak tvoří se
a vzniká svět utkaný ze životů,
když v spirálách za světlem se nesou.

Vadu má to ale v tom,
že po takovém zázraku
lásky ostatní se zdají
všední, povrchní & prázdné...“

***
„Země je pomeranč.“
„A García je mrtev.“
„A García je měsíc!“

„Ale proč právě tys
mi ukázala – a od té doby
bez ustání domlouváš
& šeptáš – kudy jít?“

„Protože na cestě za snem
cesta sama je krásnější,
než co se tobě
jejím koncem zdá.“


Glauké rozvírající se sobě v zrcadle
V jasném zrcadle upravila si vlasy
A mrkla na neživý obraz svého těla
Pak vstala a tichým pokojem se nesla
Stříhajíc světlo veselými kroky

A znovu a znovu vracela se k zrcadlu
Jen aby shlédla pohyb a sval své nahé nohy
Vířící a tančící v objetí obrazů a stínů
V zrcadle života s dvojnicí si hrála
A jedna druhou chytala
Jak pár dlaní při mši

***
Jak Bakchus procesí
Slepá očka tvé hrudi
Hebký rytmus a takt
Vodí mě do hudby

Nač ji přehlédnout
Slepě přejít oslyšet
Než si najde
Osnovy

Než na mou štopku
Milosrdná zavěsíš
Plody svých not
Než ticho se promění

V novou žádost jiný ston
& než se naplní vyhrotí
Co epice na hrudi
Rajský motiv chce


Penelopina výšivka & náušnice
Před pozadí
Jež byl slib
Majestát trůn
Výsada a titul
(Úlisného Odyssea?)
V zrcadlo vstoupily
(Jak do očí nápadníka
Souzeného k smrti?)
Tak zblízka
Udeřené o oči
(Pověz šeptem zdali
Zadává si ještě?)
Hlavinka a mysl
Jež Penelopé
(Či Kalypsó Moira?)
Ozdobila náušnicemi
A ty proniknuvší terčem
Již padají co bludné hvězdy

Dlouho hluboko a dolů


Kráska a zvíře
V přirozených fazónách
Na svých šatech
Máš chytrý řetěz
Kterým krása spoutá
Mou náturu zvířecí

Před níž by si nohy
Na ramena vzala
Každá jiná kořist
A nevinnější šelma
Práskla by do zaječích

Anebo s anděly radši
Utetelila by se v mracích
Pokud by jsi s všemi kozly
Kterým trčí ze všeho chlupy
Nešla neodolatelná se shodit
Na sám pokraj předpeklí


Počáply v Máji
Až přijde
Vykasá Polabí
I jeho stříbřitou řeku

A ta než vyschne
Znovu zpět naprší
A s nebem bude se lít

Kapličkám do zvonů
Do zvonů svatých
Po celém kraji

***
Průzračný had
Šelestí v trávě

Po kdejakém listu
Brzo udeří déšť –

Do kapek kolem
Převtělí se mraky

A já – jinak než slovem
K nim dosáhnout neumím