szpuk hvezdny hasnou
Verše a povídky psal Roman Szpuk od dětství. Během jedné letní noci v roce 1980 prožil na Komáří vížce v Krušných horách svůj stěžejní duchovní zážitek: Skrze hudbu J. S. Bacha splynutí s duchem této krajiny. Od té doby prochodil po těchto horách, často zcela sám a za noci, tisíce kilometrů.
Tyto i více než sto kilometrové pochody se pro něj spolu s pokusy s halucinogenními houbami staly důležitým zdrojem sebepoznání.
Další stěžejní událostí jeho tvůrčího života byl vznik literární Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách. Toto antielitářské společenství zprvu křesťanského zaměření založil na tamní faře o Silvestra roku 1983.

Kromě psaní se zabývá i fotografováním kamerou obskurou, kresbou (uhel, tuš) a grafikou (linoryt, suchá jehla). V rámci svého zaměstnání se specializuje na fotografii vzácných meteorologických a atmosférických jevů. Od roku 2013 je členem Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků.

Vydal šestnáct básnických sbírek, např. Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Ker praskot (1997), Troucheň (2002), Silentio pro smíšený sbor (verše, 2009), Kámen v botě (haiku, 2011), Hvězdy jedna po druhé hasnou (2021) a lyrické prózy Chraplavé chorály (2013), A zavaž si tkaničky (2016), Klika byla vysoko (2018).

szpuk roman
Roman Szpuk
se narodil se 4. 9. 1960 v Teplicích. Z matčiny strany v něm koluje krev česko-německá, z otcovy strany polsko-haličská. Pracoval jako geodet, dělník v chemičce, kreslič v projekci, později (v roce 1988) se oženil, odstěhoval se do Vimperku na Šumavu, kde dělal nočního hlídače v kravínu, strážce CHKO, lesního dělníka, poštovního doručovatele, truhláře, topiče, lepiče plakátů, staničního dělníka na dráze atd. Nyní pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Má pět dětí.

Básně jsou ze sbírky sbírky: Hvězdy jedna po druhé hasnou

Sonet o neexistující kapli

Loupu kůru. Tu panika larev,
pod pltí hmyzí hemžení!
Přiklopit spatřené nelze mi.
Je do všech stran rozehnán harém.

Z chodbiček táhne pach po smíchu.
Buk vyvrhnul vnitřnosti listů,
Zakop jsem o pařez – bustu.
Pod nohama skřípe mlýnek na hlínu.

Víc nevyčtu z mapy. Výš spěchám
za lunou, co v tajnosti si nechá
z kaple mé polknutí naprázdno.

Skrz apely oken není vidět,
sklo zroseno dechem, do brázd vichrem
lepena vrána za vránou.


Klečové kořeny

Svíjejí se kořeny,
v železech dvě oči kalné,
prohlédnu-li slepým z nich,
bažina se náhle nahne.

Borkařovo stavení
v třasovisku ústup radí.
V stéble puchýř naběhlý –
křižák je to! Zdráv buď, rabi!


Předjaří

Tam na poli zablýskl střípeček z hlíny
do živa,
rozčílíš oblohu, teď si ji zklidni.
Dravci dva

se na vlnách za archou v zásnubních letech
houpají,
hle, žebrácká mistička z pýchavky, křížek
v trnkoví.

Zas na jívě mlynařík oždibl žlutou
z jehnědy.
Anděl v kapli je ozářen skvrnou
z početí.


Večer na louce

Srdce mi z těla řežeš stéblem,
chlupy mi trháš po hrstech,
na hruď mi pokládáš spánek s mechem,
pro zdraví suchý kravinec,

kamínek, abych ti zůstal věrný,
berušku pro šťastné večery,
když jasanem snáší se na pupeny
z blankytu bílý půlměsíc,

večer ti propiskou do slabin kreslím
tu pohozenou květinu,
co na louce jsme zapomněli,
vykvétá vstříc mým pohybům.


Zahalil bych si

Nepodal bych si chleba
ani za hluboké noci,
neděkoval bych si hlasem kulíška
ze slatin, z chrastin,

nechal bych se odejít bez pozdravu,
nechal bych se naříkat v kolébce,
ať si řvu v ústavu pro choromyslné
pod bodacím strojem hvězd,

neroztříštil bych zrcadlo,
ve kterém vše se mění v škleb,
v němž hrozí i
třpyt potůčku a ptačí zpěv,

poděkoval bych si za to,
že se k sobě nechci znát,
skryl bych se před milovanou ženou
bezhlesý napořád.

Kdybych tou ženou byl
sobě na dohmat,
zahalil bych si nahé rameno,
lunu do oblak,

polibek za stisknuté rty,
úsměv za nehty.