SIKTANC CISTEC
Nakladatelství Karolinum pokračuje ve skvostném vydávání díla Karla Šiktance (*10. 7. 1928 – †26.12. 2021). Naposledy je to Čistec, Karel Šiktanc (2010 – 2012) opět s ilustracemi Jana Koblasy a v nápadité grafické úpravě Zdeňka Zieglera. Přejme si více takových knih v nadcházejícím roce 2013!


Ve sbírce Čistec znovu a přeci jinak zaznívají vzpomínky na dětství, krajinu, město či na přátele. A skrze české slovo se zjevuje přírodní řád a dnešní každodenní český svět.

Čistec | Karel Šiktanc | Ilustrace Jan Koblasa | Karolinum, 2012

Čistec

Jsou ještě cesty, po kterých jdu bos.
Ty do vrchu.
S dlouhou, nezřízenou nahlas modlitbou
do vrchu k sobě.
Ty poslepu.
Posedlem. Kde si i zem i žena pyšně,
pravěce trvají na svém.
Ty na kost.
Na šutr.
Po kterých odcházejí děti.

Kruci,
svět jako natruc pořád k nesnesení mlád…
den co den vcházíš div ne hlavní třídou:
den co den před ním jako přibitý
vracíš se šerem
div ne stezkou.
Zem čichá hrom…
z nadbytků, z přebytků srdce div ne
pohoří.

Kde věčně doslýchat nádražní personál.
A achátový úchvatný chvat vody.
Vidím je v černé zrcadlové stěně hotelu:
tři čtyři na klandru
před prázdnou, zamčenou školou… civí,
mlčí celé hodiny.

Celé století.
Jen někdy někde hrozně vysoko,
v etážích měkkého světla
větřit
jak řvou a kopou do zábradlí a vyjou
smíchy a flusají a rvou kdeconakusy,
vzteklí… pohrdliví,
až k opovržení.

Stařec od rána do večera v okně naproti
je proklel snad stokrát.
Ač jsou jediní,
co aspoň jednou za zlý den
ohlídnou se sem vzhůru.
Vodárna polkla,
ve škole za mříží loutkové divadlo.
(A na všem možná zrovna přísně přítomny nehnuté boží oči.)


Bělostiplná

Bagr za hák v zemi,
auta, vichr tryskem —
ve mně se náhle zastavili koně.
Neb krajina sama. Tentam
pankejt. Tytam povozy. Tatam polní práce.
Jen napříč svahem
nóbl křídama
hostouňská zahrada:
celá v slzách bělostiplná
snad usnutá, snad očarovaná
svatba
v nitěné katedrále cukrpanny Sněžné,
v pijánko divadle ledových třásní a
donaha loutek a nedbalek na kost —
ač po všech stolích ve všem skle
jen hortenzie bílá, Nevdávalka!

Nerez jezero.
A prut se chopil paže stromu
a vzhůru vrchem má kamsi namířeno
mé šťastné ponětí…
sníh na prach naznačuje vzrušení.
Modrý flák šlehačky okolo komína.

A v rourách hrbolatý led:
„Tak jdeš už?“
V té skvoucí holotě,
v tom marnotratném třpytu hmot
zima zamyká dům —
pod tlustou šálou pár drobných kousnutí
a tetovaný šperk.

Mé šťastné ponětí být při tom.


Říjnování

1
Dům
po výsost načinčaný rzí. A hříbě října
v jednom žlutém kole jako střelený…
přibita ke skále,
nitečka vody div že nerozpřáhne ruce.
Na štokrleti ohnípaný pléd.

Významy věcí sladce unikají:
někdy už od rána
tušit tu chladnou vášeň první tmy,
ten bezděk svlékání,
ten těžký primitivní půvab.
Jde olše po vsi, ještě hladká.

Dlouhá, pružná zvířata šera
jako pěny
a vrchy z Erbenova snu už hledí
do plamena pátku:
„Až hrůza polila mne mrazem.“

2
Umřel mi malíř.
Háj Na Bídě jak u jesliček
se papírově zhoup,
obzor, co jediný v netečném pozoru,
má tvrdá necitelná ústa.

A štráfy pařížských modří a padlých bělob
válí se podle cest a prostřed výjevů
jak trhlé řemeny z kalhot.

Farář má vysoké spánky.
Stařena u prs pozlacený zpěvník.

Říjen,
půl slepý, dospělý kůň,
se sotva trefí do vrat.

A maceška a sirotka jsou jednaatasamá kytka.


Rodný kraj

Tu a tam
běhal kdysi na haldách kolem Kladna
drobný oheň… jen tak zčistajasna sám
od sebe…
„samovznícení“, říkali po vsi —
a já se smál. Bylo mi to jedno.
To kývám teprv teď:
ano, chtě nechtě… něco náhle bafne,
něco náhle hoří, na tobě, v tobě…
z chutě, z musu… jak si chce.
A smějí se teď oni.

A všichni tak doslovní — i surovost i ostych.
Hrál jsem tu za rezervu.
V Dobrovízi, v Uhách…
všude kde plácek o dvou brankách,
území trestná v krásných mezích.
Škvára smrděla po přeháňkách.
A ani slovo o penězích.

V byfé z karoserie autobusu řinčí muzika,
ocvokované sáčko nádherně škrtí
nahé tělo.
„A co Jakub?“
„Kdoví. Pořád ještě nosím jeho svetr.
Ale poruby!“
Pes líže vodu,
muž, ruku na pásce, odstrčil vztekle stůl
a půlku světa.

Bože,
co je tu při mně cizích najednou!
A ves vše zadara:
„Tumáš!“
Jenom ta drahota.
Jenom ty drahoty obyčejnského bytí.

Další sbírky:

Vážná známost / Šiktanc, Karel
Básnická sbírka Karla Šiktance (1928) přináší texty z let 2003-2007. Jestliže v knize rozhovorů Řeč ne řeč autor vzpomíná jako na formativní krajinu své básnické zkušenosti na kraj máchovských hradů, v nové sbírce se ke klíčovému mýtu české poezie vrací v ústředním cyklu, jenž zahrnuje i titulní báseň. "Vážnou známostí" je nejen vztah k Máchovi (Poezii), ale i k inspirované tvorbě dalších básníků (Máchovské variace Josefa Hory). Grafické listy Jana Koblasy, které knihu doprovázejí, posunují romantickou temnotu k existenciálnímu vyznění, šiktancovská poetika zámlky, výkřiku a fragmentárního pohledu zase tradiční témata umisťuje do současného kontextu.

Hrad Svícen / Šiktanc, Karel
"Den je jako kytka. Nakasaný, našňořený, čerstvě umytý... A kór zde u řeky: jak by se na sebe věčně jen díval do zrcátka - a sám sobě se líbil. Voda v řece jde si zlehka, šplouchá, šumí, skoro utíká... zato mladý chasník, co k ní spěchá z polí, kulhá v jednom kuse, kolíbá se v chůzi... jak by chůze bolest, jak by šetřil nohu." Básník Karel Šiktanc má s psaním pro děti už bohaté zkušenosti. Stejně jako u svých předchozích knih si i pohádky pro svou nejnovější knihu Hrad Svícen nejprve vyzkoušel na posluchačích Českého rozhlasu. Šest pohádek - Dar nedar, Komteska a koloděj, Jedna hrůza, Orlí kámen, Sivá princka a především titulní Hrad Svícen - zvou dětské i dospělé čtenáře do světa české řeči, poetična a melodičnosti. Knihu citlivě ilustroval František Skála.