langerova stopy osudu v case
Poezii začala psát Mirka Langerová ve třiceti letech poté, co prošla klinickou smrtí. Tehdy se její život převrátil naruby a dostal nový spád.


Proč básně? Sama píše, že je to její forma meditace, přemýšlení a zklidnění.:

Je to uklidnění ve vypjatých situacích, stresu, smutku, ale i v radosti, víc u toho přemýšlím a pak jsem sama se sebou spokojená.Taky vlastně je to něco, co po mě jednou zbude mým dcerám a rodině vůbec a vím, že jsou na mě pyšní, že jsem to dokázala.Taky doufám, že nezůstane u jedné, ale bude druhá, třetí...

Básnířka Mirka Langerová se narodila v Praze v roce 1967. Nyní žije na Šumavě pod Kašperským Hradem, na samotě u lesa v údolí Kavrlík.

Sbírka básní bude pokřtěna 7.8. 2021 v Kašperských Horách, na náměstí v 16.hod. V ten samý den, kdy je tam pouť.

Až jednou skončí má dlouhá
životní etapa,až dojde dech poslední
a já už tady nebudu,
tak nebudou mě obestírat
doteky osudu....
šlapaly po mě celý život všechna čest,
zažila jsem bolest, žal i lest,
doteky osudu mířily a do mé hlavy,
motala jsem se v bludném kruhu
a nikdy nevěděla,který je ten pravý,
bez představy co vše se může stát,
dopřály mi i pocity,co je to se rozvést i vdát.
Ale dík tomu za dvě krásné dcery,
co v osudu přišly jak v květním kalichu
možná z lásky, ale ne v přepychu...
a zase byl to osud co zapůsobil
než s úšklebkem mě dobil,
s omluvou mi pomohl i vstát,
otřepat se ze všeho, vzchopit se
a jít zase dál...….
Jak vánek zavál mě sem
do náruče nic nekončící lásky,
asi za odměnu, za to co způsobil
když tahal za provázky...
teď ve věku kdy vrývají se vrásky,
tak osud dotekem krásně,
tak jako nach dává mi do vínku
psát tyhle básně...
v náručí lásky dokud tu pobudu,
tak vychutnávám si ty doteky osudu.

Strom života.
Jak záhadný je ve své kráse,
ty jeho větve, ty zelené listy
a sám sebou je si jistý,
jak pevný a obdivuhodný je
ve ztemnělé noci,
stojí tam v celé nádheře
čekajíc na promoci...
Stojím pod ním a ne sama,
jsme dva a ruce spletené,
pozorujíc tu jeho pýchu
postavenou ve výšinách tmavých oblaků,
v těch stříbrných hvězd vyšívaných povlaků.
Jaká podobnost filmu "Avatar",
v této hvězdné noci je tento strom
životní dar, dýchá na mě jeho silná energie
a slyším své srdce jak divoce bije,
co děje se v tu chvíli ve mně...
snad chce se mi vykřičet tu sílu krásy,
tu mnou pronikající víru spásy
a nastavuji tomu líc, to uvědomění,
že já jsem vlastně proti tomu
takové malé nic....
A sem tam mezi větvemi v tom
zvláštním nočním tichu
se hvězda mihotá... snad i ona
nemůže se nabažit z té krásy
tu stojícího stromu života.

Perseidy v pozdním létu.
Je pozdní léto a srpen už se chýlí,
vše dozrává pod taktovkou léta
jak kombajny v polích,
prázdniny v rytmu padajícího obilí
spěchají ke konci svých dní
snad se slzou na víčku
a končících žní bude s létem veta...
Pomalu krátí se letní dny
a nastupují dlouhé noci
kdy na obloze té tmavé
čarovné Perseidy v pozdním létě
jsou nám ku pomoci....
ten tajemný jev, kdy Perseid letí roj
a zanechává za sebou v té tmě
barevný chvoj....
Tak jak slzy na tváři nám představí
tu nádheru a než zapadnou tak zazáří,
jen tak pod oblohou tou tajemnou
v trávě ležím a čekám kdy opona
jevištní se roztáhne a zadržuji
svůj dech jen stěží...
Ne nebojím se v té tmě
a jen netopýr malý nade mnou krouží
i on čeká a touží,čeká s postřehem
tak jako já s větou o nádheře na rtu...
čekáme spolu v té tmě
na Perseidy v pozdním létu.