vitr v barve chrpyVítr v barvě chrpy je zpytováním a oslavou probouzející se duše v člověku a metamorfóz jejích vzestupných přechodů od rodící se touhy a erotických napětí až k prvním, prosvítajícím osvícením, skrz něž jinak neviděný kosmos umožňuje nové porozumění lidské zkušenosti a našeho světa. Tato probouzení jsou zde zachycena jemným poetickým sluchem, v němž se bytostná hudebnost spojuje se světlem zažehnutým inspirací a oslavou lásky.

Vítr v barvě chrpy / Vladimír Suchan / vydal Dauphin, 2015

Vladimír Suchan (* 1961)
Euthyfrón, který se vrátil zpět k Sokratovi pro doškolení v zbožnosti a pietě. Rodák z Ostrova nad Ohří. Původně čs. diplomat (1985-1994). Profesor politologie a politické filosofie.  Ph.D. z Carletonské university v Ottawě, Kanada (1999). Absolvent Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – se zaměřením na Jugoslávii (1985). Od roku 1997 žije s manželkou Simonou a syny Tomislavem a Andrejem ve Spojených státech. Vydal tyto básnické sbírky: Krajinomalebná haiku (Oftis, 2011), Milostná mlčení (Oftis, 2011), a Na dosah (Alfa-Omega, 2013), Prázdno na klíč (Dauphin, 2014).
Vladimír Suchan (* 1961)

Ukázka...

Čeho je nám třeba?
Co je třeba k zrození
nových básníků
v Čechách?

Srdce, které slyší
krásu pojímající um,
a lidé a láska,
jež v sobě poezii nesou.

Kdo miluje, pochopí
Duše
je v tobě
vetknutou
věčností

rostoucí
ve všude
hlubinou
vědomí.


Paradox osvícení
Jak vyřešit Zenův paradox?
Který smysl nám to poví,
co je i co není?

Jak nekonečnem řezů
pravdu beze zbytku najít?
Kdo ocení prázdno, jež nás dělí?

Kdo z nás kdy
opravdu dohoní,
co bez hlasu se loudá?

Jak rozpočítat bytí?
Jak najít hranici,
jež vymezuje duši,

a přitom v nebytí
omylem ji nepřekročit
jak malíř, jehož ruka

postihne linii i krásu?
Jak přijít na kloub doteku,
a neminout se s láskou?


Po okamžiku oslepnutí
od slunce, když člověk
z temna vychází

a zpět k sobě se vrací –
kdy duše přivyká zázraku,
jenž zářivě stává se s ní.


***
The Dead Sea,
the desert of the sea,
deadlier than a desert,
the realm of the Shaman.
The sea is a dry husk,
which leaves no return.
Only grace, only grace
of a seed mistaken
for a lifeless stone
remains when time
and eternity meet.

24. prosince 2014

***
Solné pustiny a pouště,
kde šaman bubnuje a tančí,
ta mrtvá, propastná moře,
smrtelnější nežli poušť.

Však moře, suchý lusk,
nevrátí, co stalo se a bylo.

Jen přízeň a milost
zrn spletených
s kamenem bez dechu
zůstává, kde čas
a věčnost se střetnou.

Sláva jedné éry
(a dvanáct těžkých prací)
Tak jako stín, jenž letmo vítá zeď,
myšlenky se scházejí a loučí
s tím, co zůstává
a neoslovené čeká.

Na počátku bylo Slovo
a možná Bůh,
možná i Bohyně

a její blaho,
s nímž rostoucí květ
před světlem puká.

Na počátku stálo Slovo
a možná celý text,
štít i krov,
tíha, štěstí, dotyk.

A slovo bylo klíč,
klíč neznámý i známý,
jehož smysl začíná,

kde na ženě
milostně končí
lhostejnost a chlad.

To vzdorné Slovo z českých pohádek
(Člověk, který moudří, darem se stává)
O to víc těžknout,
o to rychleji zrát?

Až na dlaň
neupokojitelné – smrti,

čím víc se ze světla
očím po dnech nezřetelně ztrácí?

A tak jako řídnou mi vlasy,
kráse volný ponechávám svět

a pohádka od babičky
tak k babičce se vrací,

když Slovo do vínku od té,
jejíž jméno si lidé pletou se smrtí,

lehce verš po verši
duši jak horu pod nebem vrší,

a že dobro nad zlem zvítězí,
to Slovo znít a zpívat v sobě slyším.

Pianistka
Místo duše plazivé,
duše zakuklené,
její láska si tvoří
hudbu a nový sluch.

Kde zdálo se, že nikdy
krása taková nemohla by být,
hudba jakoby nic nastává teď
a křídlo doteky chutná i hladí.

Z tónu do tónu napuklý zvuk
z nebytí sám svléká se a zouvá
a jeden druhého na sebe si berou
duše, pohledy a jejich křídla

a vzhůru spolu se nesou
a všemu, co slyší, podobají se tiše,
když ruce zdvihnou se a mihnou,
rozběhnou a slétnou do nových not.

Tak prsty komíhavé vedou
místo nití lehký vzduch,
jenž se světlem od ní
v obraz v tobě naplní.

Každý akord
i každý pohled
klávesami klove
překonávaje smrt.

Primabalerína Jelena Evsejevová
To není tělem,
to je pohybem
jako vlny jdoucím po duši,
jež pohyby hladce
obrazy tančí a kreslí
jeden po druhém
po vzduchu,
jejž dýcháš.

Jen tak (andělsky se rušit)
O nepředstavitelných
samozřejmostech
nechejme si zdát –
a vnímat se a žasnout.

Vzhůru se rušit?
V tuhnutí vrchů
tlukoty srdce,
měknoucí tlak.

Pohnutka
Něžný vertikální krok.
Ó, ta není na nebesích,
a přece
zem je na ni krátká,

neboť se chová
jak volná,
točivá vlna
předurčená k tanci.

Nelze neztratit rozum,
jakmile udeří, opaří
tě její třaskavý zrak,
a k tomu její vloha

ke klasické chůzi,
s níž stabilní zem
v moře se mění,
a to nebem se stává.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina