srut pavel veletrh

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Červotočivé světlo, ten užasl nad obsahem fyzicky nenápadné knížky o dlouhých čtyřicet pět let později, když ji čtenářské komunitě nabídlo jiné pražské nakladatelství, Pulchra.

Ve vzpomenutém devětašedesátém to zajiskřilo v české národní bibliografii autorským jménem Pavel Šrut.

Rozstíněný obraz -
Moorovy krajiny. Stojí tam,
pod obnaženým nebem,
čistá jako vejce,
socha ženy.
Vzepjatá na patách,
tam, někde…
odkud a kam
je stejně daleko,
rameny zvedá svah
a loktem hloubí
rokli.
(Pavel Šrut: Kámen v září; in: Červotočivé světlo, 1969 a 2014)

Pavel Šrut, třeba mladý, básnicky už plodný a navíc schopen evokovat standardy kontinentálního umění, poučeného konfrontací s uměním nadčasových a geograficky nelimitovaných parametrů. Umění, jaké přinesl dvacátému věku kupříkladu Angličan Moore.

A právě Moore to byl, komu Pavel Šrut přidal literárního života v českojazyčném dominiu Evropy. Sochaře a malíře mimoevropským uměním tak ovlivněného fascinoval krajinný prostor. V roce 1935 si pořídil v hrabství Kent usedlost s dvacetihektarovým pozemkem, na kterém instaloval své sochy v přírodě, rodinná sousoší a figury žen zejména.

Pavel Šrut, Pražan rozený: Kámen v září:
Nyní a zde a znovu
pod obnaženým nebem,
v Moorově krajině
se sochou ženy
s ústy rozbolavělými
skelnými chloupky broskví.
A nikdy právě jen nyní
a nikde právě jen zde.
V kruhu.

Cesta vzhůru je cestou dolů
a já v návratech
zas jednou nohou na útěku.
Pomalý střípek koluje v krvi
Moorovy sochy.
Kámen let padá.
Kámen letu.

Slova se mění, stejná řeč.
Nacházíme jen to, s čím se míjíme.
Poblíž a nikdy blízko.
Umíme promlouvat jen mlčením.
Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín
Daleko, ale nikdy vzdálen.
Umím se hájit jen vlastní obžalobou.
Kámen dne padá.
Kámen dna.

Henry Spencer Moore (1898 – 1986) si získal přízeň uměnímilovné veřejnosti do té míry, že oslava jeho osmdesátin se stala společenskou událostí. V roce 1984 umělce navštívil v Perry Green francouzský prezident Mitterrand, aby mu udělil Řád čestné legie.

Dvojjazyčné Červotočivé světlo (čili básně z podzimu pražského jara) sestává z oddílů Znamení a Krajina s erbem. Žádný z oddílů nepopře Moorův inspirativní vliv na českého básnického démona - vždyť v Šrutově knize krajina a v krajině rybník i strom i kámen, ovšemže též žena a hned i její výtvarné zvěčnění, ostatně:
a) „Mráz / zvedá krajinu s praštící pumpou na řetězu, krajina // Obrací naběhlý jazyk / hlíny“;
b) „V rybničném bahnu, opodál, / leží, pohozeno, / tvrdé hnízdo, znak“;
c) „U nás / teď chladno, stromy / Smirkuje jinovatka“;
d) „…nevěsta / na kameni drží hádka, / a on slepýš“;
e) „Stojí tam, / pod obnaženým nebem, / čistá jako vejce, / socha ženy.“

Je prostě nemožné jenom si představit, že český básník Šrut nezná nebo dokonce nechápe doznání velikána světového formátu:

„Lidská postava je to, oč se co nejhlouběji zajímám, ale zákony tvaru a rytmu jsem našel při studiu přírodních objektů, kamenů, skal, stromů, rostlin atd.“

Ta podobnost si říká o zaznamenání, posouvá totiž tvořivého ducha básníka a překladatele Šruta daleko za tuzemská kulturní léna. V domácích společensko-politických okolnostech  přitom

vysoké bláto,
obrácené tankem, snímá podobu
krajiny“,

takže je

pozdě, u nás, má žena
to ví, už jenom pýcha
mne nutí hledat znak

Pro sykot dřeva vzníceného
deštěm, křik bažanta
a kámen, který se, než
usnu, převaluje ve zdi.

Básnickou sbírku Červotočivé světlo napsal Pavel Šrut už před půlstoletím (1968, kdy mu bylo osmadvacet) a Mladá fronta ji vydala rok nato.

cervotocive-svetlo-srut

Červotočivé světlo přeložila do angličtiny generačně mladší americká básnířka a Šrutova přítelkyně a spolupracovnice Deborah Garfinkle. Šrut sbírkou reflektuje dobu druhé poloviny šedesátých let, kterou intenzivně prožíval a prostřednictvím psaní se s ní vyrovnal jako se vypořádal s počátkem šedesátých let prvotinou Noc plná světel (Československý spisovatel, 1964). Již zde se v básni Léto 45 objevuje slovní znak tank, který považujeme v básníkově tvorbě za příznačný a více významný:

V oranici za fotbalovým hřištěm
leží překocený tank

Až včera zahořel vysoko do noci
a nikdo z kluků nemusel jít spat

Celou noc jsem vymýšlel jak uprchnout
ze zamčeného pokoje
a když se mi to konečně k ránu podařilo
vítr unášel již od vesnice pach spáleného oleje
a zuhelnatělý tank
ležel uprostřed pole
bezvládně
jako obrovská popelavá vrána.

Poslední báseň Šrutovy prvotiny se jmenuje Nádherně nevytyčená a končí veršem „Nádherně nevytyčená / cesta přede mnou.“

Cesta přivedla umělce na piedestal, který rezervován jen individualitám. Chceme říci výrazným individualitám. V případě Pavla Šruta vedla ještě v šedesátých letech přes druhotinu Přehlásky (Českoslovnský spisovatel, 1967). Právě ty Přehlásky, v kterých čtenář našel Kámen Henryho Moora. Tato báseň říká:

Je kámen s ženským pohybem:
Ležící socha kroků a červená skála
Slunce jí z boku jako sten
potichu vyvěrá a sálá…

(Je noc dovnitř otevřená
a kámen do kamene
 A holé slovo stěna
je náhle opeřené)

Kámen se tehdy rozpomíná:
Svíce ve stehnech do rozbřesku klína -
Ta socha kamene

(Pomalý střípek
v krvi ji skřípe:
 A kámen vzpomene…)

Básník, překladatel, autor písňových textů a knih pro děti Pavel Šrut se narodil 3. dubna 1940 v Praze.
Časopisecky dal o sobě vědět v roce 1960. Pět let po maturitě (1957) začal studovat znovu, tentokrát anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Třebaže tato studia nedokončil, samostatně či v týmu přeložil část tvorby takových autorů, jako jsou či byli William Shakespeare (Sonety), John Updike (Domácí biograf), Arnold Lobel (Pan Sova), David Herbert Lawrence (Sopečná růže) a další.
Pavel Šrut se uplatnil například jako redaktor nakladatelství Naše vojsko či redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava. Tvorbu pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Mezi mými spisy zaujímá zvláštní místo můj Zarathustra. Dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha, kniha s hlasem znícím nad tisíciletími, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravou a vlastní knihou vzduchu velehor – celá věc „člověk“ leží v nesmírné dálce pod ní – je také knihou nejhlubší, zrozenou z nejvnitřnějšího bohatství pravdy a každý okov, který do ní sestoupí, vynoří se naplněn zlatem a dobrem.
Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), Ecce homo