slova nejsou tam stiborCo zaujme hned, je vazba. Sbírka není ani sešitového formátu, ani lepená, je vázaná. Takto s poezií zacházejí už málokde. Pětice básníků Příbramska – Jaroslava Rychtaříková-Dadáková, Václav Kočovský, Jan Mička, Vladimír Stibor, Zdeněk Volejník – měla to štěstí, že v roce 2003 byl ředitelem nakladatelství Knihovna Jana Drdy v Příbrami Mgr. Václav Chvál, ve vzpomínkách Vladimíra Stibora renesanční člověk.

Básně z knihy Slova nejsou tam, kde je vidíme žijí v regionálním uměleckém písemnictví třináct let a za ten čas se v kulturní sféře Příbramska mnohé změnilo. Také to, že ji už opustili Jan Mička, Jaroslava Rychtaříková-Dadáková a Zdeněk Volejník. Také to, že almanachem Slova nejsou tam, kde je vidíme odbyl si Vladimír Stibor premiéru editora, zatímco dnes má na editorově účtu almanachů osm.

Což se můžeme neptat?

Jan Mička (*1939) byl psychiatrem a co autor-básník nijaký novic. Podivujeme se slovesným pastelům, kterými v oddílu sympaticky pojmenovanému na Daňové přiznání poměrně působivě, třebaže s rutinou vyzdobil lékařskou zprávu o našem citovém jsoucnu. Pochopit Jana Mičku však předpokládá být nad průměr vzdělán.

Pro Jaroslavu Rychtaříkovou-Dadákovou (v roce vydání almanachu Slova nejsou tam, kde je vidíme čtyřiapadesátiletou; *1949) našel Tomáš Zdechovský příměr „docela „obyčejná“ učitelka s neobyčejnými myšlenkami“. Bylo to na christnet.cz a psal se zrovna konec listopadu roku 2000. O patnáct let později napíše Vladimír Stibor autoru těchto odstavců, že Rychtaříková-Dadáková ho učila v posledním ročníku na Základní devítileté škole v Počepicích a nakazila ho láskou k poezii.
Do almanachu Rychtaříková-Dadáková vložila přebásněné vnitřní ozvy na rok 1968 a na roky následující. Oddílu dala název Cesta ke světlu, což nebyl nápad nejšťastnější, protože okoukanost se prostě neodpouští.

Strakonický rodák Václav Kočovský (*1953) neměl v roce zrodu almanachu vydán žádný samostatný titul, proto tím spíš zaujmou verše z oddílu Rozlévání - zaujmou intelektuální silou a důvtipem.
Již ve vstupní básni Přemítání Kočovský promluvil jako vyhraněný etik. Poprvé:

„Není / větší Statečnosti / než odpustit těm / kteří nám ublížili“. Podruhé: „Není / větší Odvahy / než znovu uvěřit těm / kteří nás zradili“.

Zdeněk Volejník (*1934) byl ze všeho nejvíc malířem a grafikem, ale prozradil na sebe, že první verše napsal osmiletý. V oddílu Co všechno jsem jsme mu to rádi uvěřili. Již stejnojmenná báseň vstupní je jistou biografií, v které číst není ztrátou času:

„Jsem člověk městský, člověk továren, / ohrad a kůlen, komínů, tepláren, / nádraží, tramvají, metra, ulic, / uliček, luceren na nárožích, pasáží, / automatů, bufetů, hospod a výčepů / s lidmi na okraji společnosti. / Jsem člověk galerií, výstavních síní, / redakcí, knihkupectví, koncertů, / divadel, hradů, zámků, památek, / historických uliček a náměstí. / Krajin rovných s řekami, alejemi / stromů, Řípem a Českým středohořím. / Krajin s čupřinami kopců, blížících / se vlnami od horizontu až na dosah / dokončované kresby.“

Básně Zdeňka Volejníka jsou výsostně srozumitelné.

Polibek nad ránem slíbil svým oddílem nám dobře známý Vladimír Stibor (*1959). Jdeme si pro to líbezné umělecké jako pro poslední, protože i náš exkurz poezií pěti má svůj konec. Ale dopátrali jsme se nejednoho poznání. Ono „kým jsem“ prožívá každý básník jinak a každému uvěříme. Vedle Zdeňka Volejníka není nikoho, kdo by opisoval a Vladimíru Stiborovi jsou takové způsoby cizí tím spíš:

„Jsem nosič beznohých; / druhé patro, / nízké a ještě nižší nebe, / prokletý mezanin. / Postěžovat si není komu, / když ani zdi, / čpící močí a zvratky dravců, / s námi nemluví!/ … / Z mokvajících ran slunce / zlomyslně strhává fáče / a nabodává na milíře Vltavy / písně racků i vran; / shlukují se až najednou, / zmizí-li pod ledem přání i kletby / našich nejbližších…“ (Léta na sanitce)

Už před rokem 2003 Vladimír Stibor mnohé slíbil a slovo dodržel.

A je to právě Vladimír Stibor a s ním především Jan Mička, pro které regionalismus nepředstavoval nepřekonatelnou a omezující je kuratelu. Jejich dílo neuvízlo ani v tenatech limitujících dob. Stibor dokonce nadčasovost eskaluje – i co by tvůrce, i co by editor. Kéž by měl na Příbramsku pokračovatele.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!
Ivan Alexandrovič Gončarov, Oblomov