skacel jan citarny
Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda. Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože viděli, že stejně nedokážu nic kloudného vymyslet.

brezina knihy
Otokar Březina (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929) o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Byl génius, jehož pochopit je pro mnoho lidí obtížné. Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že jeho básnické dílo se dnes už téměř nevydává.

WRIGHT TAHLE VETEV SE NEZLOMI
Wright znamená v angličtině řemeslník. Toto nenápadné slůvko bývá často součástí adjektivních složenin: wheelwright je například kolář, shipwright zase lodní tesař. V případě sbírky Tahle větev se nezlomí se nabízí spojení skromně obyčejného autorova příjmení se slovem naděje. Hopewright je ten, který opracovává naději.

vrchlicky kabinet mistra vrchlickeho
Ivan Wernisch jistě nevybíral špatně. Nejčastěji těží z knihy Hořká jádra (1889), a to šestkrát, a po pěti básních vyjímá ze svazků Bodláčí z Parnasu (1893), Napadlo rosy (1896) a Tiché kroky (1905). Nu, a každá ze čtyř Vrchlického sbírek Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Moje sonáta (1893) a Duše – mimosa (1903) mu poskytuje básně hned čtyři.

siktanc nesmir
Tři roky se rodilo patnáct básní, které Karel Šiktanc vložil do své sbírky Nesmír. A protože poezie je buď dobrá nebo žádná, nemá smysl ji pošlapat nějakou kritikou. Poezie se musí číst v klidu nebo v tichu podvečera. A věřte, že v případě sbírky Nesmír vás osloví nesmírná hloubka, ale i krása Šiktancových veršů a slov.

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román