Wright znamená v angličtině řemeslník. Toto nenápadné slůvko bývá často součástí adjektivních složenin: wheelwright je například kolář, shipwright zase lodní tesař.
V případě sbírky Tahle větev se nezlomí se nabízí spojení skromně obyčejného autorova příjmení se slovem naděje. Hopewright je ten, který opracovává naději.
Básně ze sbírky Tahle větec se nezlomí tvoří svou pokorou a niterností protipól halasných beatniků, Wrightových generačních druhů. Tam, kde jsou mnohomluvní, sebevědomí a společenští, je Wright tichý, pokorný a osamělý. Tam, kde druzí útočí a šokují, Wright šeptá a konejší.
Tahle větec se nezlomí | James Wright | vydal Dauphin, 2011
James Wright (13.12. 1927 – 25.3.1980)
Narodil se Ohiu na Středozápadě, který se mu stává průmětem celé Ameriky. Pochází z nuzných poměrů. Po absolvování vojenské služby v Japonsku studuje literaturu, kterou později také přednáší. Je sužován depresemi, hospitalizován, propadá pití, hlavně však píše křehké básně a poezii také překládá.Kromě jiných ocenění získává za své Sebrané básně také Pulitzerovu cenu.
Posmrtně vycházejí ještě tři jeho básnické sbírky a James Wright se stává „kultovním americkým básníkem“. K nám jeho věhlas dosud nepronikl a tato sbírka je vůbec první Wrightovou knihou, která se v českém kontextu a překladu do češtiny objevuje.
BÁSNICKÉ TEXTY Jamese Wrighta
| Sbohem poezii z vápníku Tmavé cypřiše. Svět je rozpačitě šťastný: to všechno bude zapomenuto. Theodor Storm Matko kořenů, kvůli mně jsi vysoké jasany osamělosti nesázela. Proto teď odcházím. Kdybych znal jméno, tvoje jméno, všechny pergoly vinic a pradávný oheň by ožily, aby strašlivě otřásly mou Zemí, matko hledání ve spirále, hrozivá legendo, mýte z vápníku, dívko. Dnes odpoledne jsem se znovu plížil plevelem, bezstarostný, a snil o tom, že mě možná nesrazíš k zemi. Matko okenních parapetů a cest, ty, která žehnáš rukama, co škrábou, pohled na mého slepého muže ve mně vyvolává pláč. Kormidlo ve vlnách nebo v čemkoliv jiném, ženo či muži, matko kořenů nebo otče diamantů, Podívej se – nejsem nic. Nemám ani popel, který bych si vetřel do očí. V obavách ze sklizní Už se to stalo dřív – jen kousek odtud nozdry pomalých koní rovnoměrně dýchají a hnědé včely táhnou své vysoké girlandy ztěžka k úlům ze sněhu. Tři strofy z Goetha Ale tam stranou, kdo to? Jeho stezka v roští se tratí a křoví za ním se uzavírá, i tráva povstává, je pohlcen pouští. Ach, kdo mu bolesti zhojí, když balzám stal se mu jedem? Když on z plnosti lásky vždy pil jenom zášť! Dřív pohrdnut, pohrdá nyní, skrytě stravuje vlastní cenu svou v sobectví nenasyceném. Zní-li v žaltáři tvém, otče lásky, jen tón, jejž by postihl uchem, srdce občerstvi v něm! Otevř mu podmračný zrak pro tisíc pramenů, které ten žíznivý v pustině své neumí najít! (Poznámka: Tyto tři strofy pocházejí z Goethovy básně Harzreise im Winter. Jsou to verše, které Brahms od básně oddělil a použil je jako text ke své Altové rapsodii z roku 1869.) Podzim začíná na Martinském přívoze v Ohiu Na fotbalovém stadionu Shreve High myslím na Poláky, jak v Tiltonsville usrkávají zvětralé pivo, na šedé tváře černochů od vysoké pece v Benwoodu a na nočního hlídače z Wheeling Steel, stiženého kýlou, jak sní o hrdinech. Každý z těch pyšných otců se stydí jít domů. Jejich ženy kdákají jak vyhladovělé slípky a prahnou po lásce. A proto začátkem října jejich synové začínají být sebevražedně krásní a strašlivým tryskem se řítí tělo proti tělu. Zatímco jsem ležel v houpací síti na farmě Williama Duffyho na Pine Island v Minnesotě Nad svou hlavou vidím bronzového motýla spát na černém kmeni, jako list povlává v zeleném stínu. Roklí za prázdným domem kravské zvonce jeden za druhým odcházejí do dálek odpoledne. Po mé pravici na poli zalitém sluncem mezi dvěma borovicemi se koblihy loňských koní proměňují v zlaté kameny. Ležím na zádech, zatímco večer tmavne a trvá. Mladý jestřáb přeletí nade mnou, hledaje svůj domov. Promarnil jsem svůj život. Jak mě přešla horečka Stále ji slyším. Belhá se po schodech dolů do kuchyně. Proklíná nádobí. Mrskne své zamaštěné hadry do koše a pověsí si ho na vyhublé předloktí, zkroucená nenávistí dupe si to ven. Slyším svého otce dole pod schody, stojí bez kabátu v otevřených zadních dveřích a přes zasněženou pláň volá na tu starou můru. Zapomněla si svůj černý šál, ale já ji vidím oknem, jak se šklebí, a třepetá se vzhůru k jakémusi tmavému kostelu na kopci. Potřebuje se setkat s někým jiným a nemá to smysl, nechce poslouchat, je pryč. Horníci 1. Policie dnes v noci pátrá po tělech dětí v černých vodách předměstí. 2. Pod chemickými peřejemi řeky Ohio drapáky delikátně pročesávají vodu mezi vraky malých člunů a písčitými mělčinami, dokud nesevřou prsty. 3. Někde v žíle Bridgeportu ve státu Ohio, hluboko v uhelné hoře za jménem Hanna, pod výklopníky uhlí a temný jako ospalý svišť lesní, muž sám a sám klopýtá po vnějších zámcích hrobu a šeptá: Ach, pusťte mě dovnitř. 4. Mnoho amerických žen stoupá po dlouhých schodištích v šachtách domů, usínají a náhle se ocitají v palácích, jejichž patra se kymácejí. |
Klenot Někde v prostoru za mým tělem je ta jeskyně, které se nikdo nedotkne – klášter, ticho se uzavírá okolo ohnivého květu. Zatímco stojím vzpřímen ve větru, mé kosti se promění v temné smaragdy. Do tváře nenávisti Děsí mě smutek prchajících zvířat. Had se zvolna plazí za horizont žlutého kamene. Bohatá sklizeň trestanců setřásla okovy a spěchá přes zeď tvých očí. Jejich pohyby jsou sladěny, většina z nich už pláchla kolem řeky. Jen dva kluci, sledováni stíny zbytnělé policie, se bezúčelně promění v šlehající černý bez. Jeden volá po smrti svého otce a druhý, ten tichý, naslouchá v chodbách temného listu. Strach je to, co mi dává energii 1. Mnoho zvířat, která naši otcové v Americe zabili, mělo nepokojné oči. Rozhlížela se nezkrotně kolem, když měsíc tmavnul. Do nákladových nádraží měst na jihu padá nový měsíc. Ale jeho ztráta v temném objetí Chicaga je jelenům na tomhle severním poli lhostejná. 2. Co to ta vysoká žena tam na stromech dělá? Slyším společný šepot králíků a divokých holubů v tmavé trávě, tam pod stromy. 3. Nezkrotně se rozhlédnu kolem. Vzkaz schovaný v prázdné lahvi od vína, kterou jsem jedné noci, v době, kdy každý slušný člověk spí, hodil do strouhy vroubené javory Ženy tančí kolem ohně vedle rybníka plného kreozotu a odpadních říčních vod ve vlhkých mlhách Ohia. Jsou mrtvé. Jsem tu sám a sahám po měsíci, který vychladlý volně visí na tmavé révě. Neumyté stíny vysokých pecí z Moundsville v Západní Virginii se plíží přes jámy povrchových dolů krást hrozny v nebi. Nikdo jiný neví, že jsem tady. Dobrá... Vylez, vylez, umírám. Stárnu. Sova vzlétne z ramene pohrabovače. Etapy cesty na západ 1. Začal jsem v Ohiu. Pořád ještě se mi zdá o domově. Na podzim blízko Mansfieldu vcházejí do stinných stodol tažní koně, mohou tam lenošit, žvýkat jablíčka nebo dlouze spát. Ale teď v noci se můj otec krade do front na příděl potravin, nemohu ho najít – je tak daleko, snad na patnáct set mil, a přesto mohu sotva spát. Stařec v modrých cárech se belhá k mé posteli a vede slepého koně něžnosti. V roce 1932 mi celý zašpiněný od strojů zpíval ukolébavku husopasek. Venku před domem čekaly hromady škváry. 2. Právě teď v západní Minnesotě jsem zase usnul. Ve snu jsem se choulil nad ohněm. Jediné lidské bytosti mezi mnou a Pacifikem byli staří indiáni, kteří mě chtěli zabít. Sedí na bobku a strnule zírají do ohýnků tam daleko v horách. Ostří jejich seker jsou zašlá tukem obrovitých tichých bizonů. 3. Svítá. Třesu se i pod obrovskou peřinou. Včera v noci jsem se vrátil opilý a nechal vychladnout naftová kamna. Už dlouho naslouchám poryvům větru. Sníh všude kolem skučí z liduprázdných prérií. Zní jako hlasy tuláků a hazardních hráčů, rachotí skrz opuštěné nevěstince z devatenáctého století kdesi v Nevadě. 4. Je poražen – už nebude znovu zvolen, polovzdělaný šerif z Mukilteo ve státě Washington zase začal chlastat. Potácíme se bok po boku vzhůru k útesu. Opilí staneme mezi hroby. Zlatokopové při cestě na Aljašku si zde odpočinuli. Ve vzteku zakopali těla svých zlomených žen do jam v trávě rosičce. Lehnu si mezi náhrobky. Na úpatí útesu je Amerika vyřízená. Amerika, opět ponořená do hlubokých brázd moře. V Ohiu Bílé klisny přivázané k dvoukolkám tiše klušou kolem rozebraného zábavního parku nedaleko jezera Buckeye. Zřídlo v pískovcových kvádrech ochlazuje zelený mech. Slunce se sklání k obzoru, malý zlatavý citrón se rozpouští ve vodě. Sním, zatímco se nakláním přes račí ústa. Sklepení strašidelných domů jsou dávná města, spadaná za velkou hromadu jablek. Vdova na zápraží sešpulí rty a zašeptá. |
