siktanc nesmir
Tři roky se rodilo patnáct básní, které Karel Šiktanc vložil do své sbírky Nesmír. A protože poezie je buď dobrá nebo žádná, nemá smysl ji pošlapat nějakou kritikou. Poezie se musí číst v klidu nebo v tichu podvečera. A věřte, že v případě sbírky Nesmír vás osloví nesmírná hloubka, ale i krása Šiktancových veršů a slov.

Škoda jen, že nakladatel nevybral vhodnější ilustrace k této bezepsoru fascinující sbírce. Počítačová pixlová grafika Koblasy rozhodně není to pravé ořechové a čtení veršů ruší. Ať chcete nebo ne. Ale to je snad jediné, co se útlé knížce dá vyčíst.

Nesmír | Karel Šiktanc | Nakladatelství Karolinum, 2010 | ilustrace Jan Koblasa |
Karel Šiktanc získal za sbírku Nesmír Cenu Jaroslava Seiferta pro rok 2011.

Můj nesmír ještě neví, co je to
být starý.
Ale dozví se.
Klejou.
Někdo vypráví obsah filmu…

ke mně dnes v šeru cesta stříbrná
jako plesnivý chleba.
Naparuje se dým.
A měsíc kane z rour jako vařící cukr.

A každý tvůj smích,  odkudkoli , je
prvorozený.


A z hrubých rastrů lesa táhle zvedá se
ten šum,
ten z nízka, z blízka hrozitánský nádech,
až sten... až jík...

až drze drahocenný výkřik!
Nikoho!
Ničí!

Ale celý o mně.

O tom zlém tušení ponorné skvoucí řeči
za vším spatřeným.
O tom doslýchání,

o tom hořkém zdání
hatmatilky tkání a třtin
a vlášení
a míz,
co je potmě jako ryba,
ale posté skrčmo,
poslepu se hýbá, uslintaná,
zmuchlaná -

Pelyněk

Po někom lesk, po někom přísný smutek.
V jedné vsi

bůhví čí je to dům

zatápím v kleče v nějakých kamnech,
ruce plné ran… (Něco jsme asi
přes den napínali,

asi řetěz
nebo drátěný plot).

Rozpita,
žena v koutě lije z převysoka čaj,

je měděný
a červený

a žlutý.
A stařec ve sněhové košili dívá se
na ni skrz dům jako na dítě:

musí spolu žít dlouho,
jsou si podobni.

Vypsanou rukou pápěrek a les.
Starý, třikrát ohřívaný život

rozšuměl se na plotně –

leč cimra ve vánočním balení:
jas třísní z tálů, kreslí zlatince

po věcích, po lidech…
Činí je úhlednými.

Za okny parket. Parket plný sněhu.
„Dámská volenka!“,

člověk co vchází
nebyl asi nikdy na světě.

Ale je!
Ale se po něm všichni ohlížejí!
a všichni o něm zarytě mlčí, až

do tmy.

„Pij pelyněk…“ slyším ho někde
blízko za zády.

„Pelyněk pravý… srdce supa.“

Tajné úspory

...A z hrubých rastrů lesa táhle zvedá se
ten šum,
ten z nízka, z blízka hrozitánský nádech,
až sten... až jík...

až drze drahocenný výkřik!
Nikoho!
Ničí!

Ale celý o mně.

O tom zlém tušení ponorné skvoucí řeči
za vším spatřeným.
O tom doslýchání,

o tom hořkém zdání
hatmatilky tkání a třtin
a vlášení
a míz,
co je potmě jako ryba,
ale posté skrčmo,
poslepu se hýbá, uslintaná,
zmuchlaná - ...


Inspirující myšlenky...

Postavení ženy se vyznačuje tím, že žena, která je jako každá lidská bytost autonomní svobodou, objevuje sama sebe a hledá se ve světě, kde ji muži nutí pokládat se za tu Druhou a chtějí z ní udělat objekt, odsoudit ji na imanence, protože její transcendence se stále překračuje jiným podstatným a suverénním vědomím. Dramatem ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždy pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní dělá nepodstatnou bytost. Jak se může žena v daných podmínkách stát lidskou bytostí? Které cesty jsou pro ni otevřené a které naopak vedou do slepé uličky? Jak dosáhnout nezávislosti v závislosti? Jaké okolnosti omezují svobodu ženy, a může je překonat? To jsou základní otázky, které chceme objasnit. To značí, že přemýšlela o možnosti jedince, nebudeme je měřit pojmy štěstí, ale svobody.
Simone de Beauvoir, Druhé pohlaví