siktanc nesmir
Tři roky se rodilo patnáct básní, které Karel Šiktanc vložil do své sbírky Nesmír. A protože poezie je buď dobrá nebo žádná, nemá smysl ji pošlapat nějakou kritikou. Poezie se musí číst v klidu nebo v tichu podvečera. A věřte, že v případě sbírky Nesmír vás osloví nesmírná hloubka, ale i krása Šiktancových veršů a slov.

Škoda jen, že nakladatel nevybral vhodnější ilustrace k této bezepsoru fascinující sbírce. Počítačová pixlová grafika Koblasy rozhodně není to pravé ořechové a čtení veršů ruší. Ať chcete nebo ne. Ale to je snad jediné, co se útlé knížce dá vyčíst.

Nesmír | Karel Šiktanc | Nakladatelství Karolinum, 2010 | ilustrace Jan Koblasa |
Karel Šiktanc získal za sbírku Nesmír Cenu Jaroslava Seiferta pro rok 2011.

Můj nesmír ještě neví, co je to
být starý.
Ale dozví se.
Klejou.
Někdo vypráví obsah filmu…

ke mně dnes v šeru cesta stříbrná
jako plesnivý chleba.
Naparuje se dým.
A měsíc kane z rour jako vařící cukr.

A každý tvůj smích,  odkudkoli , je
prvorozený.


A z hrubých rastrů lesa táhle zvedá se
ten šum,
ten z nízka, z blízka hrozitánský nádech,
až sten... až jík...

až drze drahocenný výkřik!
Nikoho!
Ničí!

Ale celý o mně.

O tom zlém tušení ponorné skvoucí řeči
za vším spatřeným.
O tom doslýchání,

o tom hořkém zdání
hatmatilky tkání a třtin
a vlášení
a míz,
co je potmě jako ryba,
ale posté skrčmo,
poslepu se hýbá, uslintaná,
zmuchlaná -

Pelyněk

Po někom lesk, po někom přísný smutek.
V jedné vsi

bůhví čí je to dům

zatápím v kleče v nějakých kamnech,
ruce plné ran… (Něco jsme asi
přes den napínali,

asi řetěz
nebo drátěný plot).

Rozpita,
žena v koutě lije z převysoka čaj,

je měděný
a červený

a žlutý.
A stařec ve sněhové košili dívá se
na ni skrz dům jako na dítě:

musí spolu žít dlouho,
jsou si podobni.

Vypsanou rukou pápěrek a les.
Starý, třikrát ohřívaný život

rozšuměl se na plotně –

leč cimra ve vánočním balení:
jas třísní z tálů, kreslí zlatince

po věcích, po lidech…
Činí je úhlednými.

Za okny parket. Parket plný sněhu.
„Dámská volenka!“,

člověk co vchází
nebyl asi nikdy na světě.

Ale je!
Ale se po něm všichni ohlížejí!
a všichni o něm zarytě mlčí, až

do tmy.

„Pij pelyněk…“ slyším ho někde
blízko za zády.

„Pelyněk pravý… srdce supa.“

Tajné úspory

...A z hrubých rastrů lesa táhle zvedá se
ten šum,
ten z nízka, z blízka hrozitánský nádech,
až sten... až jík...

až drze drahocenný výkřik!
Nikoho!
Ničí!

Ale celý o mně.

O tom zlém tušení ponorné skvoucí řeči
za vším spatřeným.
O tom doslýchání,

o tom hořkém zdání
hatmatilky tkání a třtin
a vlášení
a míz,
co je potmě jako ryba,
ale posté skrčmo,
poslepu se hýbá, uslintaná,
zmuchlaná - ...


Inspirující myšlenky...

Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy. Censura je mladší ze dvou hanebných sester, starší se jmenuje Inkvizice. Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích... Já jsem úřední osoba, a my od úřadu nemáme rádi, když je člověk smělý.
Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862)