Elegie pro Unu
Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny číst.
Je tam stále se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let -
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí, vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů, a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho krásy.
Jenom návrat domů k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně...
Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.
Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!
Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti.
Že jsem tě viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím.
Byl jsem toho svědkem a doufám, že jsem tě nikdy nezklamal.
Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.
V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od Koňské říčky,
který zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych na tvé stříbrem obložené zrcátko,
o které jsi mne požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala na svou tvář,
maličko pozměněnou.
Byla jsi ještě krásná, ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila zrcátko;
a já se provinile usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť a na chvíli ji uspat.
Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra a sebeklam:
ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...
Starý kameník
Kameny, které se svažovaly do moře po tisíce let,
vyšplhaly na útes a zůstaly nehybně navrstveny ve zdech domu; uragán
si může vydávit plíce, ale kameny se nepohnou,
setrvávají na svých místech; vzpomínají na nekonečné
úklady věčně se zmítající vody a na slizké skrýše
podle břehu; nikdy se už nevydají nazpět
k přílivům a snům, do zástupů vln
a nezadržitelných vírů, ale stojí pevně na výšině –
už v koncích? Ano, ale nezdolány.
Mám mnoho společného s těmito dávnými balvany.
Vy staří druhové, já také unikl z moře a pevně stojím.
Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství
a dychtivé vášně, ale asi před třiceti lety mne něco vyrvalo
z valchy příbojů; a nemusím dokonce ani předstírat,
že jsem jedním z lidí. Musím jen stát zde,
sám a s otevřenýma očima v zářivém vzduchu,
a stárnout,
zatímco pozoruji se zájmem a toliko s malou nevolností
podvádějící pastýře lidí,
tuto dobu demagogů a potlačeného lidu, proměny moci
a nelítostné totální války, připravující pád;
ale i nesmírnou nadlidskou krásu věcí pozoruji: skálu,
moře a hvězdy,
vzdorující všemu bláznovství a věčně trvající,
pozoruji ptáky, jak plachtí vzduchem nebo buší po způsobu srdce
svými křídly nízko nad hladinou, a také pozoruji
pochodně západu slunce a hroty mysu Lobos
a v noci
slýchám ohromné vlny, ty své opojené lamače skal,
šplhající na útes a ulamující ještě víc kamenů pro mne
na stavbu domu. Staré žulové balvany
mi nahrazují lidi:
mají tvrdé lebky a těžkopádnou mysl, ale jsou věrné,
nejsou ani blázni, ani tlachalové,
a tam, kde stojí dnes, budou stát také zítra.
Pastýřka putující k dubnu (1.část)
Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi vyrazil hlouček dětí, právě když se po úzké cestě hustými kmeny blížila postava - (podle dlouhých světlých vlasů dívka, jinak její děravý hnědý plášť mohl patřit také muži) - a pospíchala směrem tam někam k severu, doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář zářila oduševnělou radostí a byla až příliš něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla, vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu, chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatím co se jiná otřela o její nohu huňatou plecí. Školáci se zastavili, řičeli smíchem a překřikovali se:
"Už táhne!" - "Toulavá Klárka z kopců!" - "To měla padesát ovcí" - "A teď jen osm!" - "Ne, devět!" -
"Deset!" - "A kde máš zbytek, Klárko, hé?"
Radost, oživující dívčinu tvář, pohasla; nicméně kráčela dál jako hluchá, upírala pohled daleko dopředu a napřimovala hlavu, jen něžné rty jí cukaly.
Posměváčkové se rozběhli za ní, rovnou mezi ovce, které poplašeně popoběhly, pouze starý beran, držící se u dívčina boku, zůstal a toliko trochu sklonil své zkroucené rohy, ale neohlédl se ani se neplašil. Jeden z uličníků křičel: "Že nepodřežeš i ovce, když jsi oddělala vlastního tátu!" A jakási tlustá holčice se připojila: "Hele, Klárko, kde máš milého? Pustil tě k vodě, viď, po tom, co se stalo?"
Patriarchální beran po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček, připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu; jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala pasteveckou holí z růžové madrony, o kterou se opírala, jen si povzdechla: "To je starost...", nevýbojná jako kterákoliv její ovečka. Osmiletý žabec zavřeštěl: "Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku! Karlíčku Geary, zavolej vašeho psa!" Ale jiný chlapec snědé pleti a španělsko-indiánské krve ji dohonil a řekl: "Hleďte ji nechat! Nesmějí se tě dotknout, Klárko. A neplač, půjdu s tebou." Poděkovala mu, ještě plačky. Čtyři z dětí, které bydlely jižně odtud, se konečně měly k návratu a zbylý hlouček se už choval slušně. Černovlasý chlapec vlídně dodal: "Musíš se držet cesty, Klárko. Trávy bude všude dost. Jinak by na tebe farmáři poštvali psy, kdyby ses dala přes pastviny, protože krávy se nepasou, kudy přešly ovce; ale ty to můžeš vzít skrze lesy." Odpověděla: "Jsi opravdu hodný. Já to přece jinak nedělám." Úzká cesta se ztratila v říčce, kam sešli z vrchu; byla to mělká horská bystřina a Klárka ji přeskákala z kamene na kámen, zatím co se ovečky brodily po jejím boku. Hodný chlapec se obrátil k farmě na jižním svahu. "Sbohem! Sbohem!" řekli si navzájem a Klárka pokračovala se stádečkem v opačném směru říčním údolím mezi stromy vysokými jako věže. Ovce se držely při kraji cesty a očichávaly hořký šťavel, opožděnou květenu ve stínu a povadlé kapradí. K večeru se jim objevila zelená úžlabina se svěží podzimní trávou.
Postel u okna
Vybral jsem si postel v přízemí u okna s výhledem
na moře, vybral jsem si ji za vhodné úmrtní lože,
když jsme stavěli dům; je připravena a čeká,
nepoužívána, leda nahodilým hostem během roku, hostem,
který sotva tuší
její budoucí poslání. Často se na ni zahledím,
aniž cítím odpor nebo touhu, spíše to obojí a
v takové vyváženosti,
že jeden pocit ruší druhý a zůstává jen křišťálově čistá
zvědavost. Máme kde skoncovat, co skoncovat musíme,
a jednou to zazní skoro jako hudba,
až vytrvalý démon za zástěnou mořského útesu a oblohy
udeří holí a třikrát zvolá: „Jeffersi, pojď!“
Z angličtiny přeložil Kamil Bednář.
