Když jsem jako student Gymnázia četl legendárního Robinsona Jefferse poprvé, okouzlil mě a zůstalo to tak celý život. V té době několikrát knižně vyšel, ale málokdo ho znal. Obávám se, že dnes je to stejné. Překládal ho vynikající básník Kamil Bednář, který s ním vedl zajímavou korespondenci, o které později vydal knihu dopisů a úvah "Přátelství přes oceán".

Robinson Jeffers (1882 – 1962) byl člověk, který beze zbytku prolnul svůj život s mořem a kamenem a se svou osudovou ženou Unou.
S ní postavil svůj slavný Tor House a Hawk Tower. Na obrovské oblé kameny, které si sám vynosil na útes, které si sám otesal a spojil v zeď, napsal -- Turrem propria manu fecit --  Věž vystavěl vlastní rukou. Ve věži pak mezi kameny psal své silné epické básně Medea, Give Your Heart to the Hawks, Cawdor, Thurso's Landing etc...

Říká se, že  k té stavbě ho inspirovala normanská hradní věž irského básníka Williama Butlera Yeatse.
A mělo to logiku, Irsko bylo zemí předků jak Robinsona, tak Uny. (mimochodem Una je old gaelic name a znamená něco jako bílá vlna) Když Jeffers zemřel, napsal jeden z Jeffersových přátel, že smrt jeho ženy byla pro něho mnohem víc zdrcující zpráva, protože s ní Jeffers zemřel už tenkrát. Tak silný to byl vztah a tak šťastná to byla žena.

Kdysi jsem strašně toužil vidět jeho věž a ten dům, dotknout se těch kamenů, ale pak mi kamarádka psala, že dnes je tam velké letovisko, kam jestřáb ani puma nezabloudí, kde možna uvidíš velrybu na obzoru, ale jinak tisíce domů, hluk a lidská materiélní špína, která zcela znesvětila mys Karmel.

Za jeho života to bylo místo až mystické, i když příslovečnou mystiku dal místu především on, protože podle mne byl výjimečným duchovním člověkem a mystikem.
Jeffers dokonce prorokoval, že po smrti vejde do žulového kamene, jehož nitro ho vábilo a přitahovalo jako magnet od té doby, co poprvé stanul na mysu a uviděl v dálce blikající maják Sur.
A jednoho dne se tak stalo. Ocitl se uvnitř kamene a chtělo se mu spát. Zavřel oči a usnul. Ale nebyl to sen jako u lidí, byl to bdělý sen kamene... tak nějak to napsal Kamil Bednář. Nezbývá než vzpomenout slova českého mystika Františka Drtikola, které řekl o své smrti: "Jinak mě nikde nehledejte - jsem všude - také tedy ve vás." Myslím, že paralela je víc jak zřejmá.

Dnes už asi nikdo nežije, kdo by znal Jefferse osobně,
kdo viděl jeho ruce, jak stavějí dům a věž , vznikají z jeho kamenů legendy a mýty a z jeho básní je stále slyšet rozbouřené moře, svoboda jestřábů a touha znovu uvidět hvězdy, která osvobozují člověka od prokletí materiálna.

Elegie pro Unu

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny číst.
Je tam stále se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let -
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí, vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů, a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho krásy.
Jenom návrat domů k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně...

Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti.
Že jsem tě viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím.
Byl jsem toho svědkem a doufám, že jsem tě nikdy nezklamal.
Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.

V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od Koňské říčky,
který zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych na tvé stříbrem obložené zrcátko,
o které jsi mne požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala na svou tvář,
maličko pozměněnou.
Byla jsi ještě krásná, ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila zrcátko;
a já se provinile usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť a na chvíli ji uspat.
Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra a sebeklam:
ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...

Starý kameník
 
Kameny, které se svažovaly do moře po tisíce let,
vyšplhaly na útes a zůstaly nehybně navrstveny ve zdech domu; uragán
si může vydávit plíce, ale kameny se nepohnou,
setrvávají na svých místech; vzpomínají na nekonečné
úklady věčně se zmítající vody a na slizké skrýše
podle břehu; nikdy se už nevydají nazpět
k přílivům a snům, do zástupů vln
a nezadržitelných vírů, ale stojí pevně na výšině –
už v koncích? Ano, ale nezdolány.
Mám mnoho společného s těmito dávnými balvany.
Vy staří druhové, já také unikl z moře a pevně stojím.
Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství
a dychtivé vášně, ale asi před třiceti lety mne něco vyrvalo
z valchy příbojů; a nemusím dokonce ani předstírat,
že jsem jedním z lidí. Musím jen stát zde,
sám a s otevřenýma očima v zářivém vzduchu,
a stárnout,
zatímco pozoruji se zájmem a toliko s malou nevolností
podvádějící pastýře lidí,
tuto dobu demagogů a potlačeného lidu, proměny moci
a nelítostné totální války, připravující pád;
ale i nesmírnou nadlidskou krásu věcí pozoruji: skálu,
moře a hvězdy,
vzdorující všemu bláznovství a věčně trvající,
pozoruji ptáky, jak plachtí vzduchem nebo buší po způsobu srdce
svými křídly nízko nad hladinou, a také pozoruji
pochodně západu slunce a hroty mysu Lobos
a v noci
slýchám ohromné vlny, ty své opojené lamače skal,
šplhající na útes a ulamující ještě víc kamenů pro mne
na stavbu domu. Staré žulové balvany
mi nahrazují lidi:
mají tvrdé lebky a těžkopádnou mysl, ale jsou věrné,
nejsou ani blázni, ani tlachalové,
a tam, kde stojí dnes, budou stát také zítra.
 
Pastýřka putující k dubnu (1.část)

Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi vyrazil hlouček dětí, právě když se po úzké cestě hustými kmeny blížila postava - (podle dlouhých světlých vlasů dívka, jinak její děravý hnědý plášť mohl patřit také muži) - a pospíchala směrem tam někam k severu, doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář zářila oduševnělou radostí a byla až příliš něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla, vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu, chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatím co se jiná otřela o její nohu huňatou plecí. Školáci se zastavili, řičeli smíchem a překřikovali se:
"Už táhne!" - "Toulavá Klárka z kopců!" - "To měla padesát ovcí" - "A teď jen osm!" - "Ne, devět!" -
"Deset!" - "A kde máš zbytek, Klárko, hé?"
Radost, oživující dívčinu tvář, pohasla; nicméně kráčela dál jako hluchá, upírala pohled daleko dopředu a napřimovala hlavu, jen něžné rty jí cukaly.
Posměváčkové se rozběhli za ní, rovnou mezi ovce, které poplašeně popoběhly, pouze starý beran, držící se u dívčina boku, zůstal a toliko trochu sklonil své zkroucené rohy, ale neohlédl se ani se neplašil. Jeden z uličníků křičel: "Že nepodřežeš i ovce, když jsi oddělala vlastního tátu!" A jakási tlustá holčice se připojila: "Hele, Klárko, kde máš milého? Pustil tě k vodě, viď, po tom, co se stalo?"
Patriarchální beran po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček, připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu; jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala pasteveckou holí z růžové madrony, o kterou se opírala, jen si povzdechla: "To je starost...", nevýbojná jako kterákoliv její ovečka. Osmiletý žabec zavřeštěl: "Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku! Karlíčku Geary, zavolej vašeho psa!" Ale jiný chlapec snědé pleti a španělsko-indiánské krve ji dohonil a řekl: "Hleďte ji nechat! Nesmějí se tě dotknout, Klárko. A neplač, půjdu s tebou." Poděkovala mu, ještě plačky. Čtyři z dětí, které bydlely jižně odtud, se konečně měly k návratu a zbylý hlouček se už choval slušně. Černovlasý chlapec vlídně dodal: "Musíš se držet cesty, Klárko. Trávy bude všude dost. Jinak by na tebe farmáři poštvali psy, kdyby ses dala přes pastviny, protože krávy se nepasou, kudy přešly ovce; ale ty to můžeš vzít skrze lesy." Odpověděla: "Jsi opravdu hodný. Já to přece jinak nedělám." Úzká cesta se ztratila v říčce, kam sešli z vrchu; byla to mělká horská bystřina a Klárka ji přeskákala z kamene na kámen, zatím co se ovečky brodily po jejím boku. Hodný chlapec se obrátil k farmě na jižním svahu. "Sbohem! Sbohem!" řekli si navzájem a Klárka pokračovala se stádečkem v opačném směru říčním údolím mezi stromy vysokými jako věže. Ovce se držely při kraji cesty a očichávaly hořký šťavel, opožděnou květenu ve stínu a povadlé kapradí. K večeru se jim objevila zelená úžlabina se svěží podzimní trávou.

Postel u okna

Vybral jsem si postel v přízemí u okna s výhledem
na moře, vybral jsem si ji za vhodné úmrtní lože,
když jsme stavěli dům; je připravena a čeká,
nepoužívána, leda nahodilým hostem během roku, hostem,
 který sotva tuší
její budoucí poslání. Často se na ni zahledím,
aniž cítím odpor nebo touhu, spíše to obojí a
v takové vyváženosti,
že jeden pocit ruší druhý a zůstává jen křišťálově čistá
zvědavost. Máme kde skoncovat, co skoncovat musíme,
a jednou to zazní skoro jako hudba,
až vytrvalý démon za zástěnou mořského útesu a oblohy
udeří holí a třikrát zvolá: „Jeffersi, pojď!“

Z angličtiny přeložil Kamil Bednář.