holub miroslav basne

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kundera nebo Škvorecký. Holubovo dílo je přeloženo do čtyřiceti jazyků a opakovaně se vydává, vysílá v rozhlase. Když mu v roce 1989 vyšla sbírka Ačkoliv a o dva roky Beton byl na dlouhou dobu umlčen. Začíná vydávat až v roce 1982 (sbírka Naopak). A přesto ho u nás málokdo zná.


Důvod je jeho údajná spolupráce s StB. Ke svému uvedení v seznamech spolupracovníků StB se vyjádřil v dopise uveřejněném v knize Osočení (68 Publishers, Toronto), kde tuto informaci označuje jako nepravdivou. V tzv. demokratické nové České republice se ho nikdo nezastal, tak jako mnoha dalších, kteří se ocitli na seznamech, aniž by cokoliv podespali nebo jinak se angažovali. Vice...

Téma vědy se odráží jak v jeho poezii, tak v próze. Jeho vědecké zanícení mu dovolujeme nacházet obecně platné zákonitosti života a jednotu mezi myšlením a fyzičnem našeho bytí. Téměř všechny jeho básně jsou psány nerýmovaným volným veršem. Jsou poznamenané typickou Holubovskou ironií, pramenící s pochopení vlastní nedokonalosti těla i ducha, o které často hovořil.

Kočka

Venku byla noc
jako kniha bez písmen.
A řešetem města
věčná tma prokapávala ke hvězdám.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
čeká tě jen past
a uhranutí
a marné úpění kožíšků.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
nač chceš
to nic?

Ale otevřelo se okno
a ona šla,

černá kočka do černé noci,
rozpustila se,
černá kočka v černé noci,
tak se rozpustila –

a nikdo ji už nikdy neviděl.
Ani ona sama sebe ne.

Jen slyšet je ji
někdy,
když je ticho
a severní vítr
a nasloucháme
hluboko v sobě.

(Anamnéza, 1965)


Vesmír myši

Amfora tmy. Chetitské zrno,
dosud žírné. Černá hudební kulisa
hlíny. Katedrála značkovaná močí,
pamětní bobky setrvají jako
elementární částice.

Srdce bije od leknutí k leknutí.

Uvnitř pancéřoví červíci
a mutace v chromozomu 11.
Nahoře kůry netopýří,
Jupiter čtvernohý, mlžinatý,
ozubené kolečko jistoty.

On nedá pelichati kožíškům,
aniž lámání páteře dopustí.
A až milostiplné zoubky naše
zaskřípají v zanedbatelné minutce
smrti naší

a naše sazové očičko,
postaveno na roveň
mrtvé bulvě ukřižovaného člověka,
bude zrcadlit
Prapůvodní Bahno, Věčné Spočinutí,

On odpoví velebným hlasem na něco,
nač se nikdo neptal.

(Narození Sisyfovo, 1998)


Metafyzika

dostane leukémii,
bude sbírat tácky od piva,
nejvíc táckù od piva na celém svìtì,
tácky od piva pro Guinnessovu knihu rekordù,
èímž dojde jisté nesmrtelnosti,
asi jediné skuteènì
srozumitelné.

Na útěku

Byl to Rembrandt, nebo Poincaré,
nebo Einstein, nebo Chačaturjan,
jeho matka byla zastřelena
nebo zasypána na útěku
a tiskla ho, dvouletého, k prsům,
když padla, zadusil se,
zmizel, aniž se objevil.

Když najdeme bílý kamínek
nebo žlutou mušličku,
hrajeme si s nimi,
sestavujeme je do malých hraniček,
písmenek a prstýnků.

Je to bezděčný pohřební rituál
v době, kdy už nejsou mohylové hroby,
žárová pohřebiště, bronzové spony,
kdy jen několik milionů matek
furt někde někam utíká.


Den Kalupinky

Ten den nevykynulo.
V kuchyni se zastavily hodiny.
Vzdor všem nadějím
tramvaj zase obracela na konečné
na Slovanech.

Ale ve druhém voze,
úplně vzadu seděla malá holka
ve velké modré čepici,
držela pannu,
podobnou tříměsíčnímu plodu tapíra,
a zpívala antimonovým hláskem-

Neplač... neplač... neplač.

I když nikomu nebylo do pláče,
nejméně pak tapírům.


Scéna s hudci

Sníh šel od srdce. A trval léta.
Šli jsme, klarinet jako rampouch,
housle se chvěly pod kabátem. Tmělo se
v krajině od ucha k uchu. Za kopcem
nějaký vepř, v agonii. Nic od muziky,
jen ticho přituhovalo.

Celý život
jsme se závějemi brodili
od portálu k portálu, zleva doprava.

Až úplně na kraji,
bez dechu, bezděky a tedy
bez tíže, do toho ticha
někdo si vrzl.

Vrz, oharek hudby. Vrz,
hudba sama.

A tak tu cestu, ten sníh,
tu scénu a to ticho
snad
odečtem od věčnosti.

Poezie klasická – nové knihy

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Všeobecné státní vzdělání je pouze výtvorem, jehož účelem je vymodelovat lidi tak, aby byl jeden přesnou kopií druhého: a vzorem, podle kterého je modeluje, je ten, který vyhovuje převládající moci ve vládě, ať už je to monarcha, aristokracie, nebo většina žijící generace; úměrně tomu jak je efektivní, ustavuje despotismus nad myslí, která vede přirozenou tendencí k nadvládě nad tělem.
John Stuart Mill