tresen kvet

Léto / Josef Hora

V nebeské modři oblečena,
jde mužským zrakem věčná žena.
Alt večerů a soprán rán,
nahotou její zadýchán,
rozechvěl hvězdy, proudí námi,
duje jak vůně zahradami
a v krvi poznamenav nás,
mizí jak vítr, jako čas.


Červen / Jaroslav Seifer

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

Letní odpoledne / J.V. Sládek

Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.

Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!


Létu / William Blake
přeložil Jaroslav Vrchlický

Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,
skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,
stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto
jsi často u nás rozbilo stan zlatý
a spalo pod našimi duby, žasem
líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.

Jak v stínech hustých slýchali jsme často
tvůj hlas, když Poledne na zářném voze
v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů
se posaď v údolích, v mech, na pokraji
čistého zřídla hedvábný šat odlož
a uvrhni se do šumících proudů!
Náš kraj miluje léto v jeho slávě!

Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí
v stříbrné loutny, bujnější mláď naše
nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,
jež tančit umějí. Dost máme písní
i nástrojů, ech sladkých, vody čisté
jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.


Letní večer / J.V. Sládek

Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.


Píseň červencového dne / Viktor Dyk

A jasmín ještě
svou prudkou vůní opájí.
Mladistvě třeště
sen probudit chce o máji.

Mdlo chvíle této
umlčí ptáky, vládne vším.
To je to léto,
jež nutí myslit na podzim.

Déšť květů zbělí
cestu, jíž kráčíš v mrtvo, hluš.
Usměj se, lze-li.
Nebude pokdy zítra už!


Krásná noc / J.W. Goethe

Měsíc září v dubech, v mlází,
vánek hlásá, kudy šel,
každá z bříz ho doprovází
tím nejsladším z kadidel.

V letní noc, kdy luna svítí,
v chladu rozkoší se chvím!
Ó jak lze teď pocítiti,
co je duši blaženstvím!


Léto / Josef Hora

Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.


Babí léto / Viktor Dyk

Poletuješ v zářijový den,
dálka kdy nás víc než jindy vábí.
Ještě záře v očích, v srdci sen.
Poletuješ, léto babí.

Jemnou svojí nitkou opřádáš
všechno, co tu bylo ještě živé.
Naši hlavu jako naši páž,
babí léto tiché, přičinlivé.

Babí léto, očaruješ-li
muže, že se opět změní v dítě,
za dny, které nikdy nevzešly,
na vždy budu proklínat tvé nítě.

Babí léto, jestli opředeš
pevnou ruku, jež se k dílu napne:
časný mráz chci spíše než tvou lež.
Babí léto, ale léto bab ne!


Babí léto / Jan Skácel

Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.

Mé léto,
ty už také šedivíš?

Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,
ty už také šedivíš?


Stesk na konci léta / Stanislav Kostka Neumann

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodi pokojné a bílé plachtoví;
vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
– i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.
 
Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno – zda sytostí čí hladem? –
chce sladkou moudrostí být upokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové ...

Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.