joyce james pomes penyeach
Pomes Penyeach je kuriózní sbírka třinácti krátkých básní od Jamese Joyce, autora světového bestselleru Ulysses / Odysseus.

Básně vznikaly asi 20 let a poprvé byly publikované 7. července 1927 v Shakespeare and Company za cenu jednoho šilinku.
Název je hrou na „básně“ a pommes (francouzské slovo pro jablka), které jsou zde nabízeny za „každý cent“ v obou měnách. Irští obchodníci té doby měli ve zvyku nabízet svým zákazníkům extra porci – stejně jako angličtí pekaři rozvinuli tradici „pekařského tuctu“, kdy místo dvanácti nabízeli třináct chlebů.
Pomes Penyeach obsahuje řadu joyceovských neologismů (například „rosefrail“, „moongrey“ a „sindark“) vytvořených sloučením dvou slov do nové sloučeniny.

James Joyce: ennáct bébásní / pomes penyeach / translation © Jan Losenický / ilustrations © Jiří Kývala, 2021 / Vydal Dauphin, 2021 / www.dauphin.cz
Krásný tisk, dvojjazyčné vydán s výtvarným doprovodem a v grafické úpravě Jiřího Kývaly.

James Joyce (1882 Dublin – 1941 Curych)
Irský spisovatel, který jako jeden z prvních experimentoval s literárními možnostmi románu, zejména v rozsáhlých dílech jako Ulysses (1922, č. Odysseus, Argo, 1993), nebo Finnegans Wake (1939, č. fragment Anna Livia Plurabella, Dauphin, 19í6). Ačkoli většinu života prožil za hranicemi Irska (Paříž, Terst, Curych), v jeho díle se objevují živé vzpomínky na život a studium v rodné zemi, např. v povídkách Dubliners (1914, č. Dubliňané, Odeon, 1988), románu A Portrait of the Artist as a Young Man, (1917, č. Portrét umělce v jinošských letech, Odeon, 1983)a také v jeho skromném básnickém díle (kromě sbírky Pomes Penyeach, 1927, vydal knižně pouze sbírku Chamber Music, (1907, č. Komorní hudba, Dauphin, 2000), několik dalších básní zůstalo v rukopise).

Jiří Kývala (1975)
Vystudoval grafiku na Střední škole uměleckých řemesel v Brně a na Akademii výtvarných umění v Praze. Absoloval řadu stáží a sympozii jako například knižní symposium v Hornu, VŠUP v Praze (at. Ilustrace), Academia da Bellas Artes en Cuenca Siegharting (litografické symposium), Vystavoval, Galerie Caesar v Olomouci, Kino Aero v Praze, židovský hřbitov, Telč, Galerie Jána Šmoka, Jihlava. Společné výstavy: Čtyři v jednom, Galerie AVU v Praze, Lodyha, Studio Paměť v Praze, Krajinosti, Libeňská synagoga Praha. Žije a pracuje na svých grafikách ve Štěchovicíc, momentálně bez pozornosti kurátorů i médií.

Jan Losenický (1974)
Narozen v Lounech, naturalizován v Kadani. Vystudoval angličtinu a dějepis na ZČU v Plzni. Své rané básně vydal v plzeňském ASON klubu (Útok na bodlák, 1997), ukázky z jeho tvorby byly zahrnuty ve sborníku Od břehů k horám (Votobia, 2000). Věnuje se překladům zejména z anglické a americké literatury.

iksnáctá
Putuje za zimním sluncem,
nahání stádo prochladlou rzivou zemí,
svolává jej, hlas, který dobře znají
všechna tažná zvířata nad Cabrou.

Ten hlas jim vypráví o teple domova,
je slyšet bučení a klapot jejich kopyt.
Rozkvetlou ratolestí je žene před sebou,
čela se ztrácejí v oparu.

Sedláku syrý, pouto stáda,
dnes rozžehni se do všech stran!
Krvácím tmavočernou mízou
v kmeni nalomen!

(Dublin 1904)

vojenské čluny v san sabbě
Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát
měsíci láskopadu vstříc,
slyšel jsem trávu na stráních naříkat:
nespatříme se nikdy víc! 

Ó srdce, ó vzlykající stráně,
praporec lásky v bezvětří jen dříme;
s větrem, co vilně ovíval nám skráně
už nikdy víc se nespatříme.

(Terst 1912)

květina pro mou dcerku
Křehká je bílá růže a křehké jsou též
ruce té, která dává kvítí,
té, jejíž duše je malátnější než
oceán času po vlnobití.

Křehokrásná divoška překvapí tě
svou bouřlivostí danou za růži
– skrýváš ji za víčky, mé drahé dítě,
jak modravé žilky pod kůží.

(Terst 1913)

její pláč nad rahoonem
Padá déšť na Rahoon a jeho kapky
na hrobě skrápějí kvítí,
volá mě žalostně hlas z hrobu sladký,
zsinalý měsíc svítí.

Miláčku, půjdeš dál?
jak jemně, jak teskně volá – a nepřestává,
v tom temném dešti odpověď nedostává
a nikdy nedostal.

Jednou i naše temná srdce, lásko, ulehnou
jako to jeho smutné spí tu
v měsíčně zsinalých kopřivách, pod hlínou
skrápěnou deštěm mýtů.

(Terst, 1912)

Myšlenky z knih

Pravdou je, že školy opravdu nevyučují nic, kromě toho, jak poslouchat příkazy.
John Taylor Gatto