jeffers pastyrka putujici k dubu
Jeffersova Pastýřka putující k dubnu je příběh jednoduchý a přesto v něm cítíme závan starých řeckých tragédií jdoucí až na samou podstatu lidství. Jeho nadčasové, humanistické poselství je naprosto zřejmé a bude oslovovat a fascinovat čtenáře po mnoho staletí. Ne nadarmo ho lze zařadit k takovým velikánům jako byli Aischylos, Sofokles a Euripides...

Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse, o knize píše:

V tomto příběhu je svět Klárky Poutnice tím světem, který dědeček znal. Je možná dvacet nebo třicet let pryč, ale stále zůstává v paměti místních, kteří si vyprávěli příběhy, jež se staly zdroji jeho příběhů. I skalnatá pobřeží, lesy a lidé, se kterými se Klárka setkala, jsou založeny na výjevech, které znal a které sám objevoval. Dokonce i vrak lodi je skutečný.
Nedovolil bych si pomáhat čtenáři s pochopením toho, co tato báseň znamená, ale doufám, že přijme moje slova o tom, že sekvoje a kaňony, usedlosti a lidé od pobřeží Big Sur, které Klárka Poutnice potkala, jsou tak skutečně a důvěrně popsané, jak by to zřejmě nikdo nedokázal. V těchto verších je pravda a krása, která velmi dobře vystihuje dědečka, s nímž jsem vyrůstal.
Lindsay Jeffers, vnučka Robinsona Jefferse / Carmel, 2012

Herb Klein poznamenal v rozsáhlých pamětech svého přítele, publikovaných v Robinson Jeffers Newsletter #35 v květnu 1973, že Bednářova překladu Pastýřky putující k dubnu z r. 1961 se vyprodalo všech 5000 výtisků během několika dní.

„Skutečné měřítko tohoto počinu“, napsal Klein „se ukáže, pokud vezmeme v úvahu, že ve srovnatelných číslech to je to samé, jako by byl náklad 100 000 výtisků knihy poesie podobně rychle skoupen u nás ve Spojených státech!“.

Ve stejné době se knihy poesie se totiž považovaly ve Spojených státech za úspěšné, pokud se jich prodalo několik tisíc výtisků.
Robert Kafka v doslovu této knihy

jeffers robinson tor house
Robinson Jeffers / Pastýřka putující k dubnu / Nové dvojjazyčné vydání básníka z Jestřábí věže vydal Dauphin, 2020 / https://www.dauphin.cz
/ Překlad Kamil Bednář / K vydání připravila Klára Pašková / Předmluva Lindsay Jeffers / Doslov Robert Kafka

Výpisky z  knihy, ke které se velmi rád vracím už celá desetiletí... v mistrovském překladu Kamila Bednáře

Vystoupila na větrné temeno kopce;
nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou
a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti,
nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený
niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné
touze osamělých vrchů. Kdo by ji viděl,
uvěřil by, že ona vždycky takhle
putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami.
Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci,
se zastavovala a letmo líbala
některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas
popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí.
Každý by se byl nad ní ustrnul.

Nad Mescalským potokem vysoko v kopcích došla ke stružce
ve skalním jícnu, netvořícím však kaňon;
a lehká závrať z hladu a chlad i samota
propůjčily slova její utýrané mysli a ona začala promlouvat
sama k sobě i prozpěvovat si do kroku:
„Nemůžu studenou potočnici, ale být žaludy tady,
mé hořké žaludy. Ai chinita que si,
si que tu dami tu amor. Pročpak jen
muselas žíznit, když bylo nejhůř, Fanko? Chudinko, nevadí.
Que venga con migo chinita
a donde vivo yo.
Dala jsem jim všechen svůj chléb, nešťastným trosečníkům,
a oni chtěli ještě víc.“ Zachvěla se a dodala:
„Byli krutí, ale byli hladoví. Už nikdy nás nedohoní, doufám.
Oh pospěšme si!“ – S písněmi, kterým se naučila od ovčáka,
došla k místu, kde cesta spadala do kaňonu Mlýnského potoka.
Dvě ovečky byly churavé a pokašlávaly. Klárka se zadívala dolů: poletující
mlžné útvary, nekonečné
flotily beztvárných šedivých korábů prchaly obrovským
kaňonem a rozdíraly si kýly o sekvoje. Dívka se na ně dívala
a prozpěvovala si:
„Oh golondrino, ty střemhlavá vlaštovičko!“
a oceán jí hučel v uších jako krev. Na západě zmizelé slunce
vrhalo ještě bledý přísvit nahoru do kaňonu
proti peřejím drobných mráčků.

Obě pokašlávající ovečky
ji přiměly k zastavení; otevřela jim tlamičky a shledala,
že mají v hrdlech plno štiplavých osin od špatného sena,
hltavě požíraného; i dásně kolem zubů
byly opeřeny ošemetnými osinkami; když je Klárka vytrhala,
stékaly ovečkám z tlamy tenké stružky krve. Na sliznici v hrdle
jim nedosáhla, ani jim nedovedla jinak
ulevit. Když ovečky nadále pokašlávaly,
chvěla se bezmocným soucitem, což ji podlamovalo
a bralo všechnu sílu.
Nešťastná pastýřko,
ty se zkřehlýma nohama a rukama i s tváří
zastřenou horečkou:
ty miluješ, což není nejhorší úděl,
ale miluješ nikoli jedince, nýbrž všechny, může tě to
zahřát v tomto tvém mrazivém chladu?
Putuješ zkřehlýma a zraněnýma nohama
po posledním hřebenu osídlených končin
na nejzazším pobřeží oceánu, který nelze osídlit,
a podškrtáváš sloupce lidských zástupů
přímkou své únavné pouti, když se tak plahočíš,
jako bys táhla svými kroky na konci světa čáru
pod kolonami, plnými bytostí od prapředků až podnes –
těch nesčetných pokolení v Asii
a neméně mnohých v Evropě i v Americe –
jako bys hodlala sečíst celkový počet. Ubohá
Klárka Poutnice,
Toulavá Klárka, Klárka Walkerová,
už si v duchu představuje, jaké cifry
se dopočítá v dubnu!

...
Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi
vyrazil hlouček dětí,
právě když se po úzké cestě mezi hustými kmeny
blížila postava – (podle dlouhých světlých vlasů dívka,
jinak její děravý plášť mohl patřit také muži) –
a pospíchala směrem tam někam k severu,
doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář
zářila oduševnělou radostí a byla až příliš
něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla,
vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu,
chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatímco se jiná
otřela o její nohu huňatou plecí.

...
Patriarchální beran
po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček,
připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu;
jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku
a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu
a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala
pastaveckou holí z růžové madrony,
o kterou se opírala, jen si povzdechla: „To je svízel…,“
nevýbojná jako kterákoli její ovečka. Osmiletý žabec
zavřeštěl: „Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku!
...
Světla na paloučku náhle přibylo
a nápadně se změnilo, vrch
tam vysoko na východě začal zářit, zrůžověl v takoslnivém jasu,
že se každý trs yuky na holém svahu
podobal sršící hvězdě, kdežto na západě
špice gigantického lesa
se zdály nezvykle vysoké a výrazně temné proti rozlévajícím se barvám zimního
...
Hodinu za hodinou vedla Klárka ovce pod tichými hvězdami.
Jednou seběhly k zářícímu pobřeží, aby se vyhnuly stádu krav a mohutnému
býku; pak se vrátily a putovaly dál po okrajové nízké výspě,
kde řídká tráva zápasila o život uprostřed písčin navátých větrem.
Stádečko se mlčky páslo a pohybovalo se k severu,
šedá skupinka stínů mezi tichými steny třpytného moře
a temně mlčícími vrchy.
Nejvyšší z kopců zářil stejně zsinalým hvězdným svitem, jaký měla Klárka
vetkaný do vlasů. Před východem luny se pastýřka i ovečky stulily k sobě
v prázdné výduti staré duny, které se otvírala k moři, ale mohla chránit před
nočním vichrem i před pátravým zrakem úsvitu.

 
 

 

 

Myšlenky z knih

Počet hlupáků sice neklesá, ale stoupá procento těch vysokoškolsky vzdělaných.
Jacob van Blom