prevert jacques
"Když mi řeknou: To co děláte, není žádná poezie, odpovídám jim: Skutečně, máte pravdu, tušil jsem to už dávno a teď to vím bezpečně, zařídím se podle toho". Napsal kdysi Jacques Prévert, francouzský básník, novinář, filmový scenárista a prozaik.

Jacques Prévert (*4. 2. 1900 – †11. 4. 1977) už jako dvacetiletý mladík se seznámil s několika budoucími surrealisty (Tanguy, Breton, Desnos, Aragon), s nimiž se – zejména s Bretonem – posléze rozkmotřil. Záhy ho okouzlilo prostředí filmu a divadla, začal psát verše, ale dlouho publikoval pouze časopisecky. Prévert je věčný kluk, vášnivě milující život a vášnivě protestující proti všemu, co život ničí, křiví a devalvuje.
Dětská imaginace, hravost, vliv surrealismu, bourání jazykových klišé a frází - to jsou prvky charakterizující jeho tvorbu. Osobně kašlal na uměleckou kariéru, na potkání bezstarostně rozdával své básně načmárané na útržcích papíru, proto i vydání sbírky Slova (1945) bylo spojeno s problémem shánění textů. Prévert se díky ní stal přes noc populárním, jeho básně vycházely v nových a nových vydáních, byl hojně recitován i citován a trvá to dodnes.

V Česku vyšel výbor z jeho poezie již za komančů, roku 1958.

Řekli o něm:
Nesporně existuje zázrak nazývaný Jacques Prévert. Je pro naši lyrickou poezii tím, čím byl Chaplin pro film. (Gabriel Gros )
Prévert je z těch vzácných lidí, kteří si dovedli uchovat dětství dodnes. (
Georges Bataille)
Prévert je dítě ulice, ulice pařížské, pozorovatel, posměváček cynický i něžný, bystré a sentimentální pařížské kvítko - dítě ulice zrozené v hrozivém století .
(Gaetan Picon)

Ukázky:

To nezpívám já (Harampádí)

ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

Zahrada (Slova)

Ani tisíce a tisíce let
nestačí
vypovědět
vteřinku věčnosti
kdy jsi mě políbila
kdy jsem tě políbil
jednoho rána ve svítivé zimě
v parku Montsouris v Paříži
v Paříži
ne zemi
na zemi která je hvězdou.

První osli

Kdysi dávno byli osli úplně divocí,
to znamená, že jedli, když měli hlad,
pili, když měli žízeň, a běhali v trávě,
když jim to dělalo radost.
Občas se objevil lev a sežral
jednoho osla a pak všichni ostatní
osli utekli a křičeli jako osli,
ale druhý den už na to nemysleli
a začali zase hýkat, pít,
žrát, běhat, spát…
Zkrátka řečeno, kromě dnů,
kdy přicházel lev, bylo
všechno jakžtakž v pořádku.

Jak namalovat portrét ptáka   (Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou...

Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít pro ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.

Jsi jako pomeranč (Podívaná)

Zip ti sjel po bocích
a sladká bouře tvého milostného těla
se celá rozsršela
najednou vprostřed tmy
A tvoje šaty padly beze zvuku
na lesklé parkety
jako když slupka z pomeranče na koberec padá
Ale nám pod nohama
křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka
Oranži
plode zvoucí
hrot tvého ňadra maní
nakreslil novou čáru štěstí
na mé dlani
Oranži
plode zvoucí
Slunce Noci.

Podzim (Slova)

Kůň se svalil uprostřed aleje
Listy na něho padají
Naše láska se zachvívá chladem
A slunce také.

Děti které se milují (Podívaná)

Děti které se milují se objímají vstoje
opřeny o dveře noci
Prstem na ně ukazují míjejíce je chodci
ale děti které se milují
nikoho nevnímají
a jenom jejich stín
se chvěje nocí
a k zuřivosti dráždí chodce
Zuří opovrhují smějí se nenávidí
Děti které se milují nikoho nevnímají
dál a dál se vzdalují noci
a výš výš nad úsvit denní
jasem své první lásky oslnění.

Barbara (Slova)

Vzpomeň si Barbaro
Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo
A ty jsi kráčela s úsměvem
Rozkvetlá orosená zářící
Tím deštěm
Vzpomeň si Barbaro
Ten den na Brest bez přestání pršelo
Potkal jsem tě v Siamské ulici
Usmála ses na mě
A já se usmál stejně
Vzpomeň si Barbaro
Ty kterou jsem neznal
Ty která jsi neznala mě
Tak si vzpomeň
Vzpomeň si přece na ten den
A nezapomeň
Pod portálem se ukryl nějaký muž
Vykřikl tvoje jméno
Barbaro
A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí
Rozkvetlá orosená zářící
A pak ses mu vrhla do náruče
Vzpomeň si na to Barbaro
A nezlob se na mě že ti tykám
Říkám ty každému koho mám rád
Říkám ty všem kteří se mají rádi
I když je neznám
Barbaro tak si vzpomeň
A nezapomeň
Na ten moudrý a šťastný déšť
Na tvé šťastné tváři
Na střechách šťastného města
Na déšť dopadající na moře
Na skladiště zbraní
Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant
Ach Barbaro
Jaká blbost je válka
Kam jsi se poděla právě teď
Když z nebe prší železo
Plameny ocel a krev
A muž který tě svíral ve své náruči dřív
Láskyplně
Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ
Ach Barbaro
Na Brest bez přestání prší
Jako dřív pršelo
Není to stejný déšť trosky se v něm vrší
Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý
Není to vlastně už uragán
Kdy létá železo ocel a krev
Všechno jsou to mraky jen
Trhajíc se pojdou jak pár psic
Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam
V lijáku nad Brestem
A shnijí daleko
Daleko mnohem dál od Brestu
Z něhož nezbylo nic.

Jako zázrakem (Příběhy)

Jako zázrakem
pomeranče na větvích pomerančovníku
Jako zázrakem
muž kráčí po cestě
a klade jako zázrakem
nohu před nohu aby mohl jít
Jako zázrakem dům z bílého kamene
stojí tu za ním na zemi
Jako zázrakem
muž zastaví se pod pomerančovníkem
utrhne pomeranč oloupá jej a sní
odhodí daleko slupku a vyplivuje jadérka
ukojí jako zázrakem
svou velikou ranní žízeň
Jako zázrakem
úsměv mu hraje v tváři
Dívá se na slunce které vychází
a které září
jako zázrakem
A oslněný muž se vrací domů
a nalézá jako zázrakem
svou ženu spící na polštáři
V okouzlení
že ji vidí tak mladou a krásnou
a jako zázrakem
nahou ve slunci
dívá se na ni
a jako zázrakem ona se probouzí
a usmívá se na něho
Jako zázrakem ji laská
a jako zázrakem se ona nechá laskat
Tu jako zázrakem
tažní ptáci táhnou
táhnou jen tak
jako zázrakem
tažní ptáci odlétají k moři
vysoko až přechází zrak
nad kamenným domkem
kde muž a žena
jako zázrakem
se milují
tažní ptáci nad zahradou
kde jako zázrakem
pomerančovník kolébá svá pomerančata
v ranním vánku
a vrhá jako zázrakem stín na cestu
na cestu kterou kráčí kněz
nos v breviáři breviář v rukou
a kněz stoupne na slupku z pomeranče kterou muž daleko odhodil
sklouzne upadne zaduní rána
jako když kněz sklouzne na slupce z pomeranče a upadne na cestě
jednoho krásného rána.

Žalářníkova píseň (Slova)

Kam jdeš krásný žalářníku
S tím klíčem potřísněným od krve
Jdu osvobodit tu kterou mám rád
Měl jsem to udělat nejprve
Něžně krutě a dlouze
Jsem ji věznil
V mé nejtajnější touze
V hlubině mého trápení
Ve lžích o budoucnosti
V hloupostech přísah
Chci jí dát volnost všeho zprostit
Chci aby byla svobodná
Ba aby na mě i zapomněla
Aby i odešla
Chci aby přišla zpátky
A znovu mě milovala
Anebo někoho jiného
Když se jí bude líbit někdo jiný
A jestli zůstanu sám
A ona bude pryč ode mě
Zbude mi potom jedině
Až do skonání v prázdných dlaních
Teplo jejích ňader
Hnětených při milování.

Uprostřed léta (Harampádí)

Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.

Paris at night (Slova)

Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci
První abych viděl tvůj celý obličej
Druhá abych viděl tvé oči
Poslední abych viděl tvá ústa
A tma pustopustá aby to vše mi připomněla
když ležíš v objetí mého těla.

Náměstí Carrousel

Tam na náměstí Carrousel
jednoho krásného večera
stál vypřažený
zkrvavený kůň
Krev tekla
na dlažbu
a kůň tam stál
bez hnutí
na třech nohách
A čtvrtá noha
visela mu
z těla vyrvaná
A vedle koně
bez hnutí
stál mlčky kočí
a odpojený vůz
tak zbytečný jak polámané hodinky
Kůň mlčel
kůň si nenaříkal
ba ani nezaržál
jen stál
a čekal dál
tak ztepilý tak smutný a tak nevinný
tak rozumný
že vytryskly mně slzy z očí.

Ta láska (Slova)

Ta láska
tak prudká
tak křehká
tak něžná
tak zoufalá
Ta láska
krásná jako den
a špatná jako počasí
když počasí je špatné
Ta láska tak pravdivá
ta láska tak nádherná
tak šťastná
tak veselá
a tak nicotná
třesoucí se strachem jako dítě když je tma
a sama sebou si tak jistá
jako muž v noci vědomý si svého místa
Ta láska která jiné strašila
že ji pomlouvali
že z ní celí zbledli
Ta láska vyčíhaná
protože my na ni číhali
Uštvaná zraněná podupaná ubitá zapřená zapomenutá
protože my je štvali zraňovali udupávali ubíjeli zapírali zapomínali
Ta láska úplně celá
pořád tak živá
a naplňená sluncem
To je láska tvá
to je láska má
ta co byla
Ta věc každý den nová
která se nikdy nezměnila
opravdová jak rostlina
tak rozechvělá jako pták
tak horká tak živá jako léto
Můžeme oba dva
odejít a vrátit se
Můžeme zapomenout
a pak znovu spát
probudit se trpět zestárnout
znovu spát
snít o smrti
vzbudit se usmát se a smát
a omládnout
Naše láska zůstane tady
paličitá jak mezek
živější než touha
krutější než paměť
hloupější než lítost
něžnější než vzpomínka
chladnější než mramor
krásnější než den
křehčí než dítě
Dívá se na nás s úsměvem
a mluví k nám bez řečí
Já ji poslouchám a chvěju se
a křičím
křičím za tebe
křičím za sebe
Tolik tě prosím
za tebe za sebe za každého kdo miluje
za každého kdo miloval
Ano já křičím na ni
za tebe za sebe za všechny ostatní
které znám
Zůstaň tady
tam kde jsi
tam kdes byla dřív
Zůstaň tam
Nehýbej se
Neodcházej
My co jsme milováni
my na tebe zapomněli
Ty na nás nezapomeň
Jenom tebe nám dala země
Nenechej nás žít chladně a temně
O mnoho dále vždy
a není důležité kde
dej nám o sobě vědět
O mnoho později na kraji lesa
v pralese paměti zas
vynoř se náhle z šumu a hluku
podej nám ruku
a zas nás spas.


Inspirující myšlenky...

Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti