thakur hrst pisniHrst písní – výbor duchovní lyriky indického básníka a filozofa představuje vrchol jeho uměleckého mistrovství a vroucí vyznání, umocněné osobními prožitky při ztrátě milovaných bytostí. Thákurovy básně v próze byly pro západní svět zjevením a právem mu v roce 1913 vynesly jako prvnímu asijskému literátovi Nobelovu cenu.

Rabíndranáth Thákur (6.5. 1861-7.8. 1941)

byl bengálský básník, prozaik, dramatik, eseista, hudební skladatel, malíř, reformátor a filosof, autor publicistických a teoretických děl. Psal jak bengálsky, tak anglicky. Byl propagátorem indického kulturního dědictví a pozitivního soužití východní a západní civilizace. Ostře prosazoval mírovou cestu a vystupoval proti násilí a válkám. Často cestoval a nvštívil dokonce i Prahu.

V roce 1901 založil školu, v níž spojoval indické a evropské kulturní tradice a výchovné metody. Na svou dobu měl velmi provokativní názory neboť odsuzoval kastovní systém, prosazoval sociální rovnost. Filosofickým zaměřením byl především humanista.

Jeho dílo patří k tomu nejlepšímu z indické kulturní renesance. Je autorem asi dvou stovek knih různých žánrů, zejména duchovní poezie, povídek, románů, lyrických a symbolických dramat. V roce 1913 se stal prvním asijským laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Z jeho knih stojí za přečtení:
Chitrangada (Chitra) /1892/, Česání ovoce, Čtyři obrazy, Dárek z lásky, Domov a svět (Ghare-Baire/The Home And The World) /1916/, Duch svobody, Dvě sestry, Gítándžali (Gitanjali/Song Offering) /1912 /, Góra /1907-9/, Král světec, Krize civilizace, Květinová zahrada, Muž a žena, Nacionalism Západu /1917/, Naplnění života, Poslední báseň (Last Poems) /1941/, Poslední noc, Poštovní úřad (Dakghar/The Post Office) /1912/, Pouť za člověkem, Povídky, eseje a projevy, Přibývající měsíc (The Crescent Moon) /1913/, Rudé oleandry (Rakta-Karabi/Red Oleanders) /1924/, Sádhaná /1914/, Sonar Tari (The Golden Boat) /1894/, Tržiště mladé královny, Věnec povídek (Galpaguccha/A Bunch Of Stories) /1912/, Volný tok, Zahradník, Ztroskotání (The Wreck) /1921/

Gítáňdžali | Rabíndranáth Thákur | Z anglického a bengálského originálu přeložil, předmluvou, komentářem a bibliografií opatřil Dušan Zbavitel.
V roce 2011 vydalo nakladatelství Lenka Hajerová – Knihy Sofista
www.e-dice.cz

Ukázka z knihy

1.
Učinils mne nekonečným – taková je tvá božská hra. Stále znovu naplňuješ život, jakmile je vyčerpán. Nosíš tu bambusovou píšťaličku po horách, po březích řek a hraješ na ni nové a nové melodie.
Mé drobné srdce se ztrácí pod tvým nesmrtelným dotekem a v nesmírném nadšení propuká ve zpěv. Ve dne v noci naplňuješ mou hrstičku dary; už po celé věky to pokračuje – a já stále jen přijímám.

2.
Když mi přikážeš, abych zpíval, srdce se mi naplní hrdostí; v očích, jež ti upřeně hledí do tváře, se mi zalesknou slzy. Vše, co je tvrdého a hořkého v mé duši, chce roztát v sladké písni, všechny mé touhy a vzývání chtějí štěstím vzlétnout jako pták.
Jsi spokojen s mou písní a líbí se ti, líbí. Vím, že jen tím zpěvem se ti mohu přiblížit.
Písní se dotýkám tvých nohou, kterých nemohu dosáhnout duchem; zapomínám se, opojen melodií, a nazývám tebe, svého Pána, přítelem.

3.
Jak to zpíváš, Mistře? V úžasu naslouchám, jenom naslouchám. Světlo hudby ozařuje zemi, vítr hudby vane oblohou, svatý příval hudby proráží skály a vzrušeně se valí dál a dál.
V duchu si říkám, že i já tak zazpívám, ale v hrdle nenalézám hudbu. Chci cosi říci, ale hlas ve mně vázne; má duše zklamaně pláče. Do jaké léčky jsi mě to vlákal poté, cos mě svázal sítí své hudby?

7.
Moje píseň odložila všechny ozdoby, neponechala si před tebou pyšné odění. Šperky se vtírají mezi nás, brání spojení, jejich žvanivý cinkot přehlušuje tvá slova.
Před tebou, Velký Básníku, se nemohu honosit hrdostí básníka – jen se položit k tvým nohám. Po celý život budu starostlivě vyrábět jedinou prostou flétnu a ty potom naplníš všechny její štěrbiny svou hudbou.

8.
Dítě, které oblékáš do královského roucha a jemuž věšíš na krk perly a drahokamy, přichází o všechnu radost ze hry v prachu; neboť šat a šperky jsou strašným břemenem. Aby je snad nepotrhalo, aby je nepošpinilo prachem, straní se všech ostatních, a když má vyjít ven, hrůza mu svazuje nohy – dítěti, které oblékáš do královského roucha a jemuž věšíš na krk perly a drahokamy.
Co má, matko, z královského roucha, co má z perel a drahokamů? Kdybys otevřela dveře, vyběhlo by na cestu, do slunce, větru, prachu a bláta – tam, kde se scházejí všichni ostatní, kde je po celý den plno her, kde na všech stranách zvučí z tisíců hrdel velký zpěv. Na to všechno nemá práva – to dítě, jemuž oblékáš královské roucho a věšíš na krk perly a drahokamy.

9.
Už nebudu sám sebe nosit na vlastních bedrech, už nebudu žebrat u svých vlastních dveří. Bez lítosti složím to břímě k tvým nohám a vyjdu ven – ani se po něm neohlédnu, ani po něm nevzdechnu. Nebudu už sám sebe nosit na vlastních bedrech.
Okamžitě zhasíná každé světlo, jehož se dotkla má touha. Nechci už nic, co přinesly její nečisté ruce, nesnesu už nic, co nezní tvou láskou. Nebudu už sám sebe nosit na vlastních bedrech.

10.
Tam, kde žijí nejnižší a nejchudší z chudých, tam spočinula tvá noha – za všemi, pod všemi, uprostřed těch, kdo všechno ztratili. Když se ti klaním, nedolétne můj pozdrav až tam, na dno ponížení, kde spočívá tvá noha – za všemi, pod všemi, uprostřed těch, kdo všechno ztratili.
Vždyť pýcha nemůže dosáhnout až tam, kde ty se pohybuješ bez ozdob, v prostém, chudém šatu – za všemi, pod všemi, uprostřed těch, kdo všechno ztratili. Doufal jsem, že se s tebou setkám, kde vládne bohatství a vážnost; ty jsi však přítelem lidí bez přátel. Ale tam mé srdce nemůže najít cestu – za všechny, pod všechny, doprostřed těch, kdo všechno ztratili.


20.
Lotos rozkvetl, ale já o tom ve své roztržitosti nevěděl. Neutrhl jsem jej, abych jím ozdobil svůj koš; květ zůstal bez povšimnutí. Jen ve snu se ve mně občas zachvělo srdce, když jižní vítr přivanul jemnou, sladkou vůni.
Se steskem bloudil jsem za ní z kraje do kraje. Jako by ji celý svět hledal a vzdychal po ní v novém jaru. Nevěděl jsem, že vůbec není daleko, že je moje, moje, že zdroj té sladké vůně rozkvetl přímo v zahradě mého srdce.

21.
Budu už muset vyplout se svým člunem. Zbytečně vysedávám na břehu a mařím čas. Jaro dalo rozkvést květům, a když skončilo svou práci, odešlo; co si mám počít s košem opadalých květů?
Voda je zvířená, vlny se vzdouvají, v samotě pod stromy šustí zvadlé listí. Kam pohlížíš do prázdna? Vítr i obloha se zachvívají v tónech flétny, jež sem zalétají z druhého břehu.

22.
Přišel jsi dnes, v opojném, dusném červenci, tiše jako půlnoc, kradmo našlapuje a vyhýbaje se pohledům. Ráno si protřelo oči, nadarmo volal vítr, kdosi zastřel nestoudnou modř oblohy hustými mraky.
Lesy nezní zpěvem, všechny dveře jsou zavřeny, jediným poutníkem na osamělé cestě jsi ty. Jediný můj příteli, můj nejdražší, dům zůstal otevřen; neprojdi kolem mých dveří bez povšimnutí jako sen.

23.
Jdeš na schůzku dnešní bouřlivou nocí, příteli mého srdce. Obloha pláče jako v beznaději, v mých očích není spánku; otvírám dveře, nejdražší, a znovu a znovu tě vyhlížím, příteli mého srdce.
Nic venku nevidím a marně přemýšlím, kudy vede tvá cesta. Kráčíš po břehu vzdálené řeky? Procházíš okrajem hustého lesa? Nebo se plavíš neproniknutelnou tmou, příteli mého srdce?

24.
Jestliže již skončil den, jestliže ptáci dozpívali a znavený vítr se už ani nepohne, zahal mě hustým, černým závojem tmy – jako jsi potají a zvolna zahalil zemi spánkem, jako jsi zahalil ospalé oči, jako jsi zahalil noční lotos.
Když uprostřed pouti dojde poutníkovi vše, co si vzal na cestu, tvář mu zbrázdí vrásky bolesti, šat má znečištěný prachem a urážkami a je na pokraji svých sil – zahal jeho bolest a rány milosrdnou hustou tmou, setři jeho hanbu a nechej ho, aby se v nektaru temnoty zotavil k novému rozkvětu za nového jitra.


Inspirující myšlenky...

Ve vzdělaných domácnostech rodiče dohlížejí na sledování televize a omezují ho; starají se o to, aby jejich potomstvo uspokojovalo potřeby své fantazie nejprve z knih. Teprve poté, co čtení přestane být námahou a stane se výlučně potěšením, lze povolit obrazovku. Pokud to člověk nedodrží, zůstane čtení po celý život něčím obtížným. Kdo takto vyroste, později už čte jedině to, co nezbytně musí, a to ještě nerad.
Dieter Schwanitz (1940-2004) / Vzdělanost jako živý dialog s minulostí