lada konkurs borovsky
Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

Nejspíš to bylo v roce 1877, kdy báseň vyšla poprvé, přes dvacet let po smrti Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856).
Ten zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení.

krest sv vladimira borovsky

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“
Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,  
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

 V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Poezie klasická – nové knihy

Karel Kryl. Rýmované komentáře nejen o politických podrazech

Na konci osmdesátých let a na začátku let devadesátých, tedy na přelomu dvou historických epoch, běžel čas veřejného živo...

Borovského Konkurs pobaví i po 150 letech. Křest sv. Vladimíra jakoby psal dnes

Nejspíš to bylo v roce 1877, kdy báseň vyšla poprvé, přes dvacet let po smrti Karla Havlíčka Borovského. ...

František Halas. Srozumitelný básník chaotické doby, který by i dnes měl co psát

Básně Františka Halase (3.10. 1901 – 27.10. 1949) jsou prosté a srozumitelné, ale přesto jeho tvorba patří k dílům nejslož...

Korespondence Vladimíra Holana. Umlkám do čekání

Stranou, v posledních letech značného, zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence...

Pozůstalé básně Vítězslava Nezvala, velikána české poezie, na kterého se už zapomíná

Dílo Vítězslava Nezvala vyšlo v 39. svazcích v Československém spisovateli postupně od roku 1950 až do roku 1990, kdy jedním ...

Inspirující myšlenky...

Dokážeme jíst maso jedině proto, že nemyslíme na to, jak je to kruté a hříšné. Existuje mnoho zločinů, které jsou dílem člověka a jejichž zlo plyne z opuštění zvyků, obyčejů a tradic. Ale krutost mezi ně nepatří. Je to smrtelný hřích a nepřipouští žádné argumenty ani racionalizace. Jen jestliže nedovolíme svým srdcím, aby ztvrdla, vyvarují se krutosti a vždy budou jasně slyšitelná. Ale my dovolujeme, aby se v nás bezstarostně zahnízdila krutost – a ten, kdo se liší, se nám zdá divný... Jestliže umlčujeme své city i přesto, že pociťujeme lítost, jen proto, abychom dělali to, co druzí, a parazitovali na životě, urážíme všechno, co je v nás dobré. Rozhodl jsem se jít vegetariánskou cestou.
Rabíndranáth Thákur