cchi-Paj-s
Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal letos k narozeninám. Hned poprvé, když jsem se začetl, pocítil jsem, že je to jiná poezie než klasické Zpěvy staré Číny, jak je známe v Mathesiově převodu (např. Odeon Praha 1967). Atmosféra této přes tisíc let staré poezie mi připadá lidovější a prostší, více zpěvná, emotivnější a působivější.

verse od bazenu spadle hvezdy


Básník Čchi Paj-š´ (1863-1957), autor básní z výboru Verše od bazénu spadlé hvězdy,
 který je rozdělen na dvě části, totiž na část Básně a na část Postuláty, je nicméně pokračovatelem svých předchůdců a pro čínskou kulturu je příznačné, jak málo se od nich liší; v Evropě by rozdíl mezi básníky 10. a 20. století byl mnohem větší. Čchi Paj-š´ byl stejně jako jeho předci z dávno minulých staletí Wang Si-č´, Wang Wej nebo Sü Wej znamenitým výtvarným umělcem i básníkem zároveň. Světově proslul spíše jako malíř, ale sám si zakládal hlavně na své poezii (kromě toho byl i kaligrafem a řezbářem pečetí). S poezií se Čchi setkal už v sedmi letech, brzy začal básně psát a stal se členem mnoha básnických společností.

Poezii v Číně lze totiž sotva pěstovat o samotě, verše se zpívají a zpívají se pro ty druhé, kteří se potom při vášnivých diskusích o básni dostávají nezřídka do extáze.
Evropský čtenář samozřejmě tento kontext nejen Čchiových básní nebude schopen docenit. Sám o sobě mohu říci, že ačkoli jsem milovník čínské poezie, nedovedu ji číst jinak než evropsky – a není vyloučeno ani to, že v ryze čínské interpretaci by se mi odcizila.   

 V roce 1900 se Čchi odstěhoval do osady uprostřed krásné přírody, kde si vybudoval proslulý Pavilon U zapůjčené hory.
Potřeboval stálou inspiraci přírodou, protože ta byla hlavním námětem jeho básní i obrazů. Stal se zahradníkem a sadařem, choval brouky, ryby i ptáky. Básnickou formu, kterou Čchi nejvíce používal, je tzv. ťüe-ťü, tj. klasické pěti či sedmislabičné čtyřverší, které dosáhlo největšího rozmachu za dynastie Tchang (7.-10. stol.). Kromě toho používal také o tři staletí mladší formu cch´.

Jazykem Čchiových básní je archaický wen-jen, o němž nám J. Hejzlar prozrazuje následující:

„Mimo jiné představuje, zvláště v básnické formě, jakýsi kontinuální proud textu neobyčejně zhuštěného významu, vedeného bez interpunkce a s nemalou restrikcí slovesných tvarů a jejich časových aspektů.“

Hejzlarův převod básní není, stejně jako Mathesiův, přesným překladem. Z dobrých důvodů, které shrnuje v doslovu, nahradil Čchiova čtyřverší neúplnými osmiveršími.

Čchiova poezie je tichá a reflexivní, její myšlenky jsou vyjádřeny v přírodních obrazech, avšak nikoli jednoduše, průhledně.
Čtenářova duše je nejprve zaujata krásou toho, co básník maluje, barvami, tvary, prostorem a životem vloženým a vcítěným do všeho kolem, co vytváří básníkův intimní domov, s nímž srostl; až potom i myšlenkou. U něj není místo pro pohled na syrovou, nudnou, šedivou skutečnost, jeho svět je světem jeho srdce. Výbor básní, jak jej uspořádal J. Hejzlar, začíná úryvkem z autobiografického eseje Vzpomínka na otce, který je vlastně básní v próze.

Čchi si jako malý chlapec jednou ponořil nohy do bazénu na dvorku u otcovského domu, jeho nohy však poranily krevetky... a tatínek tehdy chlácholil svého syna. Nic více básník v úryvku o svém otci neříká, místo toho nechává plynout čas:

„Čas plynul / a bylo mi sedmdesát let. / Na dno žlutých pramenů / klesl jaspis. / Kam že se poděl / můj tatínek... / Kéž bych se mohl vrátit / do rodného domku / u Bazénu spadlé hvězdy...“

Vidíme, že nejde o to, co se stalo tehdy, nýbrž o to, co se děje nyní v básníkově srdci. Jeho vztah k otci je překryt vztahem k vlastní minulosti, vyrovnaná nostalgie starce, jehož nitro žije a vydává svědectví o pestrosti a horoucí hloubce svého života. Nevyplněná a nevyplnitelná touha je smířena sama se sebou, nachází sama v sobě zdroj síly a prožitku, bez něhož není života. Kdyby se vázala na realitu, vyhořívala by v utrpení, ztrácela by energii v dychtění po nemožném, až by zhasla. Ale takto si zachovává věčný život, který snad překračuje i samu smrt. Když vstupujeme do zahrady s Bazénem spadlé hvězdy, vstupujeme tedy do člověka samotného.

Pomineme-li, kvůli nutné stručnosti, několik básní, které jsou prostší, racionálnější a zřetelně se vztahují k syrové skutečnosti (protesty proti hrůzám občanských válek, epigram na úředníka...), najdeme v Čchiových básních snad všude květy a rostliny.
Meditací, kterou nelze vyjádřit v pojmech, která se zastavuje a rozplývá v rezonanci s krásou zahrady, živou v nitru básníka, se stává jeho vrcholná poezie. Báseň V temné noci slivoň kvete zachycuje noc plnou naznačených vzpomínek, jež člověku přivádějí na mysl, kolik času už uplynulo od let jeho mládí a že jeho city jsou dávno mrtvé. Tíha samoty kontrastuje s venku kvetoucí slivoní a slévá se do nevypověditelného prožitku, k němuž pomalu putují svou melodií i obrazivostí tiché verše.

Přes tisíciletí symbolizované dálkou tisíce mil volá osamělý poutník Čchi s demižonem pálenky v ruce a spoustou snů v srdci na svého přítele Čchena v básni Mraky nad městem Š´-menem. Vědomí kontinuity a vůbec možnost kontinuity je tu dána Čchiovi vlastním, niterným způsobem, totiž přátelstvím, citovým poutem k někomu, kdo žil před tisícem let a koho poznal jen skrze jeho básně.
Srdce překonává čas a vtiskuje mu rozměr lidskosti.

Tato básníkova moc se v plné kráse ukazuje např. v básni Vůně lotosů.
Lotos vyrůstá z marastu, ale není poskvrněn, nádherně voní; není proto dobré, říká básník, zavrhovat jeho velké listy, ačkoli jim schází lesk a třpyt.Vrcholem básně jsou však tyto verše:

„Až se s podzimem lotosy promění v povadlou poušť, / květy jeho půvabné zůstanou. / A jejich vůně noblesní? Ta povane léta, ba staletí / z maleb na obrazech svitkových.“

Ale obrazy mohou vonět jedině v srdci, jedině jako cosi víc než obrazy...     

Vážka se v básni Těkavý let vážky stává Čchiovi komplexním symbolem a obrazem zároveň. Je těkavá, neklidná, svobodná... ale i pomíjivá.
Hned na začátku hovoří o podzimním chladu, který ji dříve či později zmaří. Nad to všechno je však krásná:

„...ani plamen hřebínku kohoutího se nevyrovná / vlásence z nefritu.“

Za asi nejpůsobivější z celého výboru považuji báseň Na obraz jablíček chaj-tchang.
Jaro je tu představeno jako šerosvit prašných mraků, který zastřel obrysy horských chat – to je první obraz, který báseň maluje čtenáři před očima, od něj však přechází k obrazu svíce, která svítí vysoko na svícnu a ozařuje překrásné šaty. Truchlivé, studené jaro a teplo svíce, intimita pokoje a šatů, to je transponováno v dalším obrazu do střetu člověka s časem, krutým a bezcitným časem, který „lačně ba posedle čeká a čeká na bílé vlasy žen.“
Báseň však končí obrazem dozrávajícího jablíčka, jehož červeň v mrazivém jíní pobledne. Ono je krásné i jeho poblednutí je krásné, zraje, dává člověku prostor ke smířené rezignaci, k moudré radosti nad nevýslovně důležitou drobností. Tváří v tvář hroznému faktu pomíjivosti a umírání srdce žije, pokud je pro ně ještě něco krásné, byť je to jen malé, prosté jablíčko chaj-tchang.

Podobně zdařilá je báseň Slivoň pozdě rozkvétá. Opožděná slivoň kvete v podzimní dobu, kdy se všichni tvorové halí do smutku, dokonce i pestří ptáci „cosi tuší o bolesti proměn a zmatcích světa“ – nicméně přemáhají větry, nebojí se sněhů, „přilétají poklonit se tvé kráse.“  

cchi-Paj-s ilustration

Druhá část výboru, nazvaná Postuláty, je mnohem tenčí než Básně. Jejím obsahem jsou veršované úvahy o malířství.
Čchi zrazuje malíře od chamtivých žádostí, nabádá ho k čistému srdci a svobodné mysli. Pak se zabývá svým vlastním vztahem k malířům, kteří žili před ním, a kritizuje jak ty umělce, již je pouze napodobují, tak ty umělce, již je neznají a nevycházejí z jejich zkušeností. Čchi má rozhodně ke starým mistrům nesmírnou úctu, z našeho evropského pohledu snad až nepochopitelnou.

V dalším odmítá pouhou teorii a chce po malíři, aby měl vlastní zkušenost s tím, co chce malovat; toto téma různě rozvíjí a je možné postřehnout, že mu na něm velmi záleží.

Závěr výboru nám představuje Čchiovy myšlenky, které se zdánlivě týkají jen malířství, ale mají mnohem širší dosah, pokud je totiž po jeho vlastním způsobu necháme rezonovat v srdci.

Čchiovy básně i úvahy se jistě stanou i v našich poměrech velmi oblíbenými u těch čtenářů, kteří hledají trvalý dojem z básně, kteří hledají takovou poezii, jež bude oslovovat a proměňovat jejich život po celá desetiletí. Je to poezie srozumitelná a mistrná.
Najdeme v ní snadno odpověď na slavnou otázku Vladimíra Holana, proč by měla být poezie srozumitelná, když život srozumitelný není. Život totiž je srozumitelný, pokud je prožitý a zachycený velkým básníkem, a to byl vždy úkol básníků: dělat život srozumitelným, vnést do něj své srdce, dát mu pocítěný, hmatatelný smysl.  

Poezie klasická – nové knihy

Ivan Blatný – Básník z pera Martina Reinera

Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným zp...

Li-Po. Geniální pijan vína a nejstarší legenda světové poezie

Chtěl zachytit odraz měsíce v řece a utopil se. Tak zemřel jeden z nejznámějších básníků světa Li-Po (701 – 10.11.762). ...

Egon Bondy 3x – Básnické spisy I – III

Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově ...

Robinson Jeffers, legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně

Když jsem jako student Gymnázia četl legendárního Robinsona Jefferse poprvé, okouzlil mě a zůstalo to tak celý život. V té d...

Christian Morgenstern. Vtipný filosof a věčný inspirátor nonsensové poezie

Naprostá většina lidí zná Christiana Morgensterna (6.5. 1871- 31.3. 1914) jako autora  nonsensové poezie. Ale po obsahové s...

Inspirující myšlenky...

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.