Viktor Dyk (*31. 12. 1877 – †14. 5. 1931) patří spolu s Bezručem, Šrámkem a Tomanem ke generaci protispolečenských buřičů, kteří byli aktivní na přelomu 19. a 20. století jak společensky, tak politicky.
Otokar Březina (13. 9. 1868 – 25. 3. 1929) o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Byl génius, jehož pochopit je pro mnoho lidí obtížné. Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že jeho básnické dílo se dnes už téměř nevydává.
Wright znamená v angličtině řemeslník. Toto nenápadné slůvko bývá často součástí adjektivních složenin: wheelwright je například kolář, shipwright zase lodní tesař. V případě sbírky Tahle větev se nezlomí se nabízí spojení skromně obyčejného autorova příjmení se slovem naděje. Hopewright je ten, který opracovává naději.
Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kundera nebo Škvorecký.
Je nesmírná škoda, že Stevie Smith (1902 - 1971, tak osobitá básnířka, je v Česku neznámá. Její poezie je neobyčejně křehká, často velmi hravá a vtipná, ale dotýká se i zásadních otázek našeho každodenního života, jako je víra, láska, smrt.
Ivan Wernisch jistě nevybíral špatně. Nejčastěji těží z knihy Hořká jádra (1889), a to šestkrát, a po pěti básních vyjímá ze svazků Bodláčí z Parnasu (1893), Napadlo rosy (1896) a Tiché kroky (1905). Nu, a každá ze čtyř Vrchlického sbírek Co život dal (1883), Jak táhla mračna (1885), Moje sonáta (1893) a Duše – mimosa (1903) mu poskytuje básně hned čtyři.
Řeka Svitava, moravská krajina, les, louky a život, to jsou témata 62 básní Neumanna z roku 1914.
Tři roky se rodilo patnáct básní, které Karel Šiktanc vložil do své sbírky Nesmír. A protože poezie je buď dobrá nebo žádná, nemá smysl ji pošlapat nějakou kritikou. Poezie se musí číst v klidu nebo v tichu podvečera. A věřte, že v případě sbírky Nesmír vás osloví nesmírná hloubka, ale i krása Šiktancových veršů a slov.
Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené eseji a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů.
To nejméně podstatné na Máji je jeho děj. Je-li vůbec jaký, zdá se, že jej lze shrnout takto: mladý zbojník Vilém se mstí na svůdci své dívky vraždou, stává se proto ovšem (mimoděk) otcovrahem – je zatčen, odsouzen k smrti a popraven.
