nikdo se neodvazi rictKniha Nikdo se neodváží říci, že je to nudné je nejen velmi potřebná kniha, ale také vzhledem k tématu, mimořádně čtivě napsaná. Věnuje se problematice rozlišování vysokého a nízkého umění - tématu, jehož analýza se často odehrává v rámci nekritické obhajoby populární kultury nebo ve spojení s jistou kulturní arogancí. Právě proto bývá toto rozlišení často prohlašováno za zbytečné, nebo dokonce za škodlivé.

Autor zde pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality. Tyto kategorie vznikají spolupůsobením mnoha rozmanitých aktérů, mezi něž patří nejen publikum, umělecké dílo, tvůrce a určité instituce, ale i takové fenomény jako národ, tradice nebo ironie. Práci je vlastní konstruktivistická optika, inspirovaná sociologií vědy, která umožňuje vidět, jakým způsobem drží skupiny vysokého a nízkého umění pohromadě, aniž je nutné považovat je za neměnné, na sociálním kontextu nezávislé.

V tomto kontexu nebude asi na škodu citovat Milana Knížáka:

"My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic. Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním. Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem. A už sto let víme, tak to může fungovat. Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století...."
Milan Knížák a Jan Paul: Je současné umění jen dekorace, inzultace nebo neumětelství?

Paulíček, Miroslav. Nikdo se neodváží říci, že je to nudné: sociologie vysokého a nízkého umění. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7419-097-1.

Napsali o knize:

V kapitole o kýči předkládá autor podnětné definice mnoha myslitelů, z nichž obecně vyplývá, že jde o něco, co nevyžaduje myšlení, má emocionální náboj a vyznačuje se křiklavostí nebo působí neadekvátně (jako Mona Lisa na toaletním papíru). A opět je třeba dodat, že ten nejjednodušší kýč vlastně tolik nebezpečný není, protože si na nic nehraje, inteligentní člověk se mu zasměje. Zákeřný je kýč pro střední vrstvy, který se tváří vážně.

I když revolučních myšlenek kniha až tolik nepřináší, zajímavě komentuje citáty z literatury a velmi cenné je, že volí spíše uvolněný anglosaský styl místo nesrozumitelně šroubovaných vět, které mají v oblibě profesoři snad na všech českých vysokých školách. Je tak přístupná i pro nesociology.

Na otázku, co přesně je to vysoké umění, nám nakonec autor neodpoví. Pochopitelně, není to jeho úloha jako sociologa. Člověk se ale může zamyslet sám a na něco při troše snahy přijít. Otupen záplavou konzumních produktů a ubaven takřka k smrti televizní žvanírnou může spočinout třeba v náručí Mozarta nebo obyčejně lidovky. I Paulíček  opatrně naznačuje, že „lidové umění má dnes neobyčejně blízko k umění vysokému.“ ...

Správně poznamenává, že srovnání umění vysokého a nízkého nemá smysl, protože mají jinou funkci, čili Šostakovič na školní diskotéce je stejná obludnost jako Bartošová ve Státní opeře. K tomu lze dodat, že slovo „umění“ nebo „hudba“ je vlastně nedorozumění, protože různí lidé si pod stejným slovem představují absolutně odlišné věci s jinou funkcí. Pro lepší dorozumění by tak vlastně lidé měli mít jiné slovo pro hudbu či literaturu náročnou a pro tu, která nevyžaduje žádné myšlení...
Zdroj Stanislav Dvořák


Literatura faktu – nové knihy

Metafory, kterými žijeme. Jak lidé rozummějí svému jazyku a své zkuššenosti

Přelomová kniha v pohledu na metaforu, jakož i jedno ze zakládajících děl tzv. kognitivní vědy. Poprvé vyšla v roce 1980 a o...

Světový ilustrátor Josef Lada. Nezbedné komiksy

Vyslovení jména Josefa Lady okamžitě navodí představu idylické venkovské krajiny, vodníka sedícího na vykotlané vrbě nebo ...

Martin Patřičný, sochař a spisovatel a jeho knihy o dřevě, které má duši

Martin Patřičný pracuje se dřevem, které člověka provází od jeho kořenů. Strom se objevuje v náboženstvích snad všech ku...

Čítanka. Jedinečná kniha knihomila Martina Patřičného o knížkách

„Možná nejlepší bude, když začnete číst od začátku a budete postupně pokračovat až do konce. To někteří lidé dělaj...

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury

Kniha s názvem Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematick...

Inspirující myšlenky...

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu