Český rok v obyčejích, říkadlech, snech, pověstech, pranostikách, traumatech, pohádkách, mýtech, skutečnostech a žertech. Václav Vokolek navázal na populární stejnojmenné folklorní sbírky Karla Plicky a Františka Volfa, rozvržené podle ročních období. Autor v ní však nezapřel sám sebe ani 21. století, a tak jsou jeho texty překvapivé a svérázné, zábavné i humorné. Jejich ladění podtrhují linoryty Chrudoše Valouška, který knihu Český rok bohatě ilustroval.

cesky rok


Český rok je esencí všestranné literární činnosti Václava Vokolka, která spočívá v jeho snaze o tvarový experiment. Autorova spirituální a expresivní výpověď přitom inklinuje k epizaci básnického tvaru, přičemž využívá často vlastní smyšlené mytologie, postavené na koláži předkřesťanských mýtů z oblasti středoevropského prostoru. Pro Vokolka je typická i snaha o žánrovou pestrost, jak napovídá podtitul knihy.

„Český rok je, byl – a doufejme, že i bude – pro Čechy jedinou jistotou. Cyklické vnímání času, které nejen naši předkové považovali za normální, je dlouhá léta ujišťovalo, že Nový rok nastane. Vždy a za všech okolností. Před Bílou horou jako po Mnichově. Před příchodem Čechů jako po jejich příchodu. Prostě Nový rok nastal, i když to mnohdy nikdo nečekal…“, píše Václav Vokolek v povídce Český čas.
Chrudoš Valoušek (1960) je grafik a ilustrátor. Vystavuje v Čechách i v zahraničí, jeho práce jsou zastoupeny ve veřejných sbírkách. V loňském roce byl oceněn v soutěži Nejkrásnější kniha světa.

Český rok | Václav Vokolek | Vydal Plus, 2011

Co je to rok?
hádanka z Kroměřížska

Stojí buk uprostřed luk,
na tom luku dvanáct suků,
třináct velkých bolestí
na každé ratolesti.
Co je to?
To ví každý cvok,
přece rok, přece rok.
Na každé větvi dvanáct ptáků,
každý jinak zpívá.
Jeden nemá co do zobáku,
druhý přežraností zívá.

Co je to?
To je rok, to je taky rok,
to je z pušky Pána brok.

H á d a n k y
Nový rok je jedna hádanka, ale spíše jich je padesát. Nebo sto? Hádanky budou tři sta šedesát pět dní zrát, ale budeme na ně odpověì po roce znát? Jaký bude?
A co zdraví?
A co prachy? Budou se sypat do tobolky?
A co holky?
Lidé hádanky odjakživa milovali. Doufali, že správnou odpovědí obelstí osud. Ale proč? A jak? Hádanky se množí rychleji, než na ně odpovíme. Nejlepší jsou proto hádanky, které postrádají jakýkoliv smysl. Jsou to hádanky pro hádanky. Na Broumovsku se jim říkalo „prohádanky“. čtyři nohy, čtyři rohy, čtyry okénečka, jedno pichálečko, druhé držálečko. Co to je?

A co je tohle?
Na každé větvi čtyři hnízda v nich to kvičí, syčí a hvízdá.
Na stromě visí neděle a barevné svátky.
Mezi nimi černé pátky a prázdné postele.

Vyhánění Pitiklause
Pitiklaus je tradiční směšná řgura. Na počátku roku je to velice oblíbená maska.
Zvláště v Rudohoří byl doslova milován.
„Zase se objeví Pitiklaus,“ straší matky malé děti. Jejich zděšený vřískot oznamuje jeho příchod.
Ve středních čechách se Pitiklaus objevuje v černém fráčku, s nasazeným červen ým nosem, který vypadá jako ptačí zobák. Pod červeným nosem má pečlivě zastřižený knírek. Je ostatně celý pečlivě zastřižený. Dosahuje výšky až šesti metrů.
Má chůdy?
Pitiklaus chodí v prvních dnech roku po vsi, zobanem Ťuká na okno a cosi zmateně blábolí. Je to poselství, proklínání, huhlání, nebo zaříkávání? To nikdo neví. Samozřejmě ani Pitiklaus ne. Třeba mluví nějakou cizí řečí, říkají si venkované. Třeba je to pták Kuhán, děsí se venkovanky. Ven by je nikdo nedostal. Třeba Pitiklaus kouše! Třeba nás všechny odvede do pekla!
„To bych neřekla,“ brání Pitiklause stará Rejnochová. Je totiž do Pitiklause tajně zamilovaná.
Nikdo netuší, že Pitiklaus je starý osamělec. Osaměl sám v sobě, říkalo se v Brdech.
Osaměl ve své prázdnotě. Kdo si navlékne jeho masku, již je sám. Pitiklaus!
Pitiklaus není žádným koledníkem. Předstírá sice jakousi hrdost, ale rád by si něco vzal. Rád by už jednou něco dostal. Îárlí na tříkrálové koledníky a říká se, že usiluje o jejich zákaz. Lidé Pitiklause vyhánějí, ale on se nedá. Je všude. Je ve všem. Chce být vším! Lidé ho vyhánějí, ale kdyby se neobjevil, budou naříkat.
Jednoho večera přece jen zmizí, to po šestém lednu, ale jeho hlas se ještě chvíli ozývá nad zamrzlými poli. Cosi vykládá vránám, ale ani ony mu nerozumějí. Jistě jim vykládá, že se vrátí, šeptá se na Chrudimsku.

Literatura faktu – nové knihy

Čítanka. Jedinečná kniha knihomila Martina Patřičného o knížkách

„Možná nejlepší bude, když začnete číst od začátku a budete postupně pokračovat až do konce. To někteří lidé dělaj...

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury

Kniha s názvem Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematick...

Váš pes to ví aneb co nevíte o zvířecí telepatii

Jak může pes vědět, že se jeho pán vrátí v neočekávanou dobu domů? Čím to, že kočka tuší, že nadešel čas návštěv...

Český rok v obyčejích, říkadlech, snech, pověstech...

  Český rok v obyčejích, říkadlech, snech, pověstech, pranostikách, traumatech, pohádkách, mýtech, skutečnostech a ž...

Martin Patřičný, sochař a spisovatel a jeho knihy o dřevě, které má duši

Martin Patřičný pracuje se dřevem, které člověka provází od jeho kořenů. Strom se objevuje v náboženstvích snad všech ku...

Inspirující myšlenky...

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan. Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Předmluva k Chan Šanovým básním od pana Lü Čchiou Jina