branald duvod k zabiti
Celkem 12 příběhů čeká stále na své čtenáře a otevírá nám oči. O světě lidí, o tajných zakoutích naší důše, o komplikovaných vztazích a bezohlednosti, o nenávisti společnosti, která degraduje jednotlivce až k vražedným odvetám. A jako červená nit prolíná všemi příběhy jedna myšlenka: Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.

romska otazka samkova
Vynikající studie o problému Rómů v české kotlině z pera známé advokátky Kláry Samkové. Svým způsobem je opravdu přelomová neboť je svého druhu snad jediná kniha psaná na základě velkých zkušeností autorky s problematikou Rómů. Jediné co by se snad dalo autorce vytknout je je jistý druh naděje, že tuto útlou knížku by měli znát všichni úředníci, kteří s Rómy přicházejí do úředního styku.

zeme lhostejnost kryl
Kniha poprvé přináší kritické ohlasy Karla Kryla na politickou situaci a počínající korupci v letech 1990-93. Je to k neuvěření, ale stejně jako za bolševika byl Kryl zakazovaný, byl i počatkem 90 let (až do své smrti) omezený v přístupu k mediálním zdrojům jako byla televize, noviny, rozhlas.

jak nechutne zbohatnout hamidRomán je parodií na příručky všeho druhu, v daném případě na možnost šíleně zbohatnout ve třetím světě. Na příběhu ukazuje Hamid krutou a drsnou tvář současné Asie – bídu, nemoci a smrt. Na druhé straně vypráví o veselejších věcech, třeba o lásce partnerské i rodičovské. Líčí milování na střeše domu, stejně jako nelegální výrobu kopií filmů na DVD.

politicka ekonomie strachu higgsVždy platilo, že čím větší strach lidé mají, tím pro vládu lépe. Existence všech vlád je na strachu totiž závislá. Když lidé uvěří tomu, že jsou schopni se s danými nebezpečími vypořádat sami, nebudou ochotni vzdát se části svého majetku či svobod ve prospěch vlády.

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu