restaurovani_slov_hvizdalaEsejistická kniha Restaurování slov Karla Hvížďaly (1941) shrnuje autorovo přemýšlení o stavu české společnosti, českého jazyka a „české duše“ poslední doby. Hvížďalovou výsadou je jako vždy síla diagnózy. Jeho odstup, s nímž sledoval české prostředí z německého exilu (1978–1990), mu dosud napomáhá vidět to, co očím mnoha jiných publicistů a spisovatelů zůstává skryté. Eseje Karla Hvížďaly vznikaly v letech 2005-2008, psal je převážně pro Reflex.

Ukázky z esejí Karla Hvížďaly

Veřejné mínění postupně přestává existovat, stejně jako se rozpadly veřejné mapy, protože do nich byly postupně zapracovány hlediska všech a už se podle nich nedá nikam chodit.

Jazyk střední třídy se díky masmédiím přizpůsobil jazyku a myšlení nejnižších sociálních skupin a ztrácí schopnost cokoli skutečného popsat či jakoukoli složitější myšlenku artikulovat. Jen parazituje na cizích ikonách.

Skutečný pán se pozná podle toho, že se pouští do bitev, o kterých předem neví, jak mohou dopadnout, a činí tak prostředky zdánlivě křehkými, ale zato trvalými, jako je pevné slovo a zřetelný řád. Pána vždy poznáme podle ochoty riskovat. Otroka podle toho, že se řídí výzkumy veřejného mínění. Pán je plný nenaplněných tužeb a iracionálních vášní. Otrok jen číhá s nastraženým uchem, co se od něj očekává, aby se vyhnul jakémukoli nebezpečí. Touží po klidu a vášně jsou mu cizí.

Důsledkem masové produkce měřitelného je, že informace, názory, události, zprávy a postoje, prostě fakta, která se snadno hodnotí a hierarchizují, replikují, přesouvají, shlukujím obměňují, restrukturalizované se pak valí veřejným prostorem jako záplavy. Sdělení a znaků je stále více, skutečnosti prudce ubývá v důsledku přemnožení zpráv o ní.

Prospěch se stává hlavním kritériem úspěšnosti, i když právě prospěch vždy vychyluje z rovnováhy, činí člověka a priori na něčem závislým, a tím ztrácíme odstup. A závislost - na čemkoli - je choroba, která vyžaduje léčbu.

O vynálezu veřejného mínění
Eseje a texty o médiích 2005-2008

Dne 16. srpna 2007 uplynulo 360 let od okamžiku, kdy byla v roce 1747 v Paříži narychlo podepsána smlouva s pány Diderotem a d’Alembert em jako s řediteli díla, které mělo nést název Encyklopedie. Za touto myšlenkou stálo jejich přesvědčení, že krása, stejně jako pravda, je záležitostí třídění a seřazení.

V půlce osmnáctého století byla Paříž touto myšlenkou zřejmě posedlá. Podle Pierra Lepapa si většina příslušníků tehdejších elit, počínaje policejním ředitelem a konče filozofy, představovala Boha jako hodináře-geometra a svět – a možná i člověka samotného – jako stroj, z něhož se získá optimální výkon, když se popíší, pochopí a zracionalizují všechna jeho soustrojí. Paříž s osmi sty tisíci lidmi ale bylo město v neustálém pohybu, neuchopitelné, stále se měnící a různě se hemžící podle let a ročních období, a to lidi s tímto přesvědčením dráždilo. I takový volnomyšlenkář jako Jean-Jacques Rouss eau na svůj první pří jezd do Paříže v roce 1741 vzpomínal takto: „Představoval jsem si město krásy úměrné své velikosti, impozantního vzhledu, kde člověk vidí jen nádherné ulice, paláce z mramoru a zlata. Když jsem vstoupil do Paříže přes náměstí Saint-Marceau, viděl jsem jen špinavé páchnoucí uličky, ošklivé černé domy, tvář nečistoty, chudoby, svět žebráků, vozků, látařek, pouličních prodavaček bylin a starých klobouků… Zůstalo mi z toho navždy jakési tajné znechucení ze života v hlavním městě.“

Touha po pevném řádu, zřetelné formě, jasných principech s předvídatelnou dynamikou, to bylo nejspíš to hlavní, co vedlo ředitele Encyklopedie k velkým výkonům a co v nich vybudilo nečekanou energii, díky níž dokázali překonat všechny překážky. Dider ota nezlomily ani 103 dny, které musel strávit ve vězení. Poslal ho tam tehdejší policejní ředitel Nicolas-René Berr yer de facto ze stejného důvodu, kvůli němuž se Diderot pustil do Encyklopedie; Berryer chtěl mít ve městě pořádek, chtěl ho proměnit v městský prostor uchopitelný matematikou, jehož rozvoj lze plánovat pravítkem a kružítkem na čistém rýsovacím prkně, stejně jako Diderot chtěl vytvořit společný jazyk, v němž by byly všechny věci pojmenovány pro každého stejně a hlavně stejně srozumitelně. Chtěl prolomit chaos žargonů pro zasvěcené, v němž se obyčejní lidé ztráceli. Původně mělo jít jen o překlad anglické encyklopedie vydané v roce 1728 nakladatelem Ephraimem Chambersem. Jakmile se ale ujal vedení projektu Denis Diderot, okamžitě přišel s myšlenkou vytvoření vlastní, zcela původní francouzské encyklopedie. Chtěl vytvořit pomník poznání. Tedy nejen slovník, ale gramatiku světa, řád vědění, jako chtěl policejní ředitel dát řád městu. Šlo o návrh nové zeměkoule.

Už z předmluvy, jejímž autorem byl Jean Le Rond d’Alembert , nebo alespoň ji podepsal, bylo zřejmé, že jde o manifest kulturní revoluce. Na počátek i konec veškerého konání kladla Encyklopedie člověka, a ne Boha, jako tomu bylo dříve, a na druhé straně požadovala od literátů, od borníků na jazyk, právo a povinnost definovat slova, stanovit pravidla veřejného diskurzu. Diderot chtěl „všechno prozkoumat, obrátit, bez výjimky a bezohledně“ a d’Alembert zase vyžadoval, aby „dali zbytku ná roda zákon v otázkách vkusu a filozofie“. To znamená, aby definovali jazyk a pravidla veřejné debaty, dodává ve svých esejích Pierre Lepape.

Encyklopedie, jak známo, měla spoustu odpůrců, ale i zastánců, a to dokonce i na nejvyšších místech, ale třeba podle již zmiňovaného Lepapa ji hlavně zachránilo veřejné mínění, jež vynalezla, či přesněji podnítila jeho vznik. Diderotův podnik nabídl utopii společného jazyka tisícům lidí, pro něž do té doby mnoho věcí a myšlenek popsaných a artikulovaných jen v odborných či oborových jazycích bylo nedostupných. Encyklopedie byla tak převratná proto, že dostala kritickou diskusi z oblasti divadla a literatury, kde byla většinou uzavřena, do všech oborů vědění a moci. A to je právě ten moment, kdy se zrodilo veřejné mínění.

Historici připomínají: Počet subskripcí na Encyklopedii nepřestal vzrůstat navzdory zákazu v roce 1759. V roce 1766 je dílo dokončeno a má sedmnáct svazků textu a jedenáct svazků ilustrací. Obsahuje 20 milionů slov. Jen za jedno desetiletí se jich prodá 24 000 exemplářů. Toto dílo bylo třeba vydat, protože se stalo nezbytným: lidé ho potřebovali, aby se mohli domluvit, aby společnost mohla lépe fungovat, aby dostala větší dynamiku. Encyklopedie zvedla obecnou vzdělanost země; povýšila střední stav mezi vzdělance. Byla to revoluce pomocí abecedy, která proběhla o něco dříve než revoluce průmyslová, jež by bez ní nemohla nikdy vzniknout.

V roce 1981 jsem potkal v německém Frankenu česko-italského filozofa a sociologa Václava Bělohradského, jenž s nevšední energií a zanícením, které podtrhával rozmáchlou gestikulací odkoukanou od Italů, na mě zakřičel: „Musíme utéct z ptydepe.“ Měl na mysli umělou řeč, která nám prosákla do mozku. Tento jazyk fungoval a funguje jako vězení. Chtěl za každou cenu osvobodit slova ze zajetí ideologie, a tím nás zachránit. Měl za sebou tenkrát jen jednu knihu, Krizi eschatologie neosobnosti, která vyvolala v tehdejším Československu velký ohlas. Jindy mi říkal: „Musíme nalézt způsob, jak se osvobodit od povinnosti řídit se veřejnými mapami!“ Bál se toho, že nám předepisují, kudy chodit, jak se chovat, jak se přitom tvářit, co si myslet a jak máme vonět. Říkal: „Nalézt způsob, jak se osvobodit od povinnosti řídit se veřejnými mapami, je specifickým úkolem kritických menšin ve společnosti. Klíčovým imperativem při výrobě veřejných map v postmoderní době je to, že na nich musí být zachyceno také hledisko, z něhož ta mapa byla nakreslena. Současností bych označil především epochu, jíž vládne tento požadavek.“

Bělohradský, který tehdy bydlel v Janově ve starém paláci v příkré místní ulici, jež mi trochu připomínala Nerudovku v Praze, v bytě s mramorovou podlahou a s terasou, na níž pěstoval pomeranče, měl za sebou kruté období exulantské bídy, kdy kromě učení na fakultě hrál v kavárně za peníze šachy a jeho žena Alenka vedla cvičení pro obézní Italky. Byl geometrem, který boural geometrii map. Pracoval opačně než encyklopedisté: cítil velkou potřebu dýchat svobodněji a za touto představou šel jak umanutý lovec za postřeleným kancem. O jedenadvacet let později mi se stejnou vášnivostí a jen s trošku prořídlejšími vlasy a zarostlejšími tvářemi řekl: „Důsledkem masové produkce měřitelného je, že informace, názory, události, zprávy a postoje, prostě fakta, se snadno hodnotí a hierarchizují, replikují, přesouvají, shlukují, obměňují, restrukturalizované se pak valí veřejným prostorem jako záplavy. Sdělení a znaků je stále více, skutečnosti prudce ubývá, řek li jsme si někdy v roce 1992. Dnes, po deseti dramatických letech, stojíme na konci procesu ubývání skutečnosti v důsledku přemnožení zpráv o ní. Ze staré skutečnosti, ukotvené ve slovech jako fundament, pří čina, důkaz, zjevení, experiment, vědecké poznání, metoda atd., zbyly jen mediální pověsti.“
Dnes, po dalších pěti letech jsme ještě dál: Jazyk střední třídy se dí - ky masovým médiím přizpůsobuje jazyku a myšlení nejnižších sociálních skupin a ztrácí schopnost cokoli skutečného popsat či jakoukoli složitější myšlenku artikulovat. Jen parazituje na cizích ikonách. Už jde jen o fragmenty mediálních pověstí. Ptydepe rychle inkarnovalo v pouhý blábol.

Probíhá opačný pohyb, než který si představovali Diderot s Voltairem, když dlouho věřili, že stačí zavést módu přesného jazyka a propagovat nové myšlení, nové chování, aby se těžiště společnosti změnilo, povzneslo. Z jejich slov ale stále platí, že jazyk je kolektivním zrcadlem, přes nějž se uskutečňuje proměna světa i mravů. Dnes jsou však mravy vinou blábolu stlačovány dolů a veřejné mínění, které encyklopedisté vymysleli, se rozpadá. Postupně přestává existovat, stejně jako se rozpadly veřejné mapy, protože do nich byly postupně zapracovány hlediska všech a už se podle nich nedá nikam chodit. Veřejné mínění bylo nahrazeno eruptivními výlevy emocí, medialitou, která je těžko regulovatelná, přelévá se díky médiím nekontrolovatelně jako plazma a podléhá spíše pravidlům teorie her než nějakým předvídatelným zákonům. A když se někdo snaží tyto změny důsledně pojmenovat jako Václav Bělohradský, jeho hlas v obecné vřavě fragmentů zaniká, je přehlušen. Nevíme, že už nejsme za nic zodpovědní, že mediální kultura, v jejíž moci se ocitáme, nemá ani morálku, ani etiku. Blábol nám odebral schopnost položit si otázku po základním dluhu jedince situaci, v níž žijeme. Přitom právě dluh je půjčka, která umožňuje, abychom samostatně hospodařili. Vytváří svobodný vztah. Nevíme-li, že situaci něco dlužíme, ztrácíme svobodu. Naše slova ztratila tvář, a proto nikoho nevo lají. Jsou mrtvá a jen nám připomínají, že už jejich velikost neumíme ani vyjádřit. Jsme opravdu už tak malí? Jsme doopravdy jen konzumenti velikosti cizích ikon?

Český rozhlas Vltava, 21. 12. 2007

Podobné články

Inspirující myšlenky...

Ve vztazích velmi často existují jen dva póly: Buď je žena hráčka nebo hračka anebo muž je hráč nebo sráč. Málokdy vidím vedle sebe dva hráče, z nichž ani jednomu nejde o vítězství, ale o oboustranný požitek ze hry. V případě rodičů mluvíme o požitku z výchovy dětí a zároveň z vlastní sebevýchovy.
prof. Macháček