katolicka cirkev komunismus
Ojedinělá publikace Katolická církev a komunismus v Evropě (1917–1989), která je výsledkem mnohaletého historického bádání a opírá se o většinou nepublikované dokumenty, líčí spletitou historii vztahů, často bouřlivých a konfliktních, mezi katolickou církví a evropským komunismem, od Říjnové revoluce a zrodu prvního ateistického státu na světě až po pád Berlínské zdi, který symbolizuje pomyslné a dočasné zhroucení komunistického systému.


Profesor Philippe Chenaux vychází z velice neotřelé, ba přímo provokativní teze: komunismus pro něj představuje poslední křesťanskou herezi. Ukazuje paralely i rozpory mezi obojím učením. Přestože autor věnuje velkou pozornost diplomatickému aspektu vztahů mezi Vatikánem a Sovětským svazem, neopomíjí ani jiná, méně známá hlediska: politický aspekt spolupráce mezi katolíky a komunisty v jednotlivých zemích, intelektuální aspekt vztahů mezi křesťanským a marxistickým myšlením, jakož i ekumenický rozměr vztahů mezi katolictvím a ruským pravoslavím.

Chronologické dělení knihy odpovídá třem velkým obdobím politických a náboženských dějin Evropy ve 20. století:
prvním je „evropská občanská válka“ (1917–1945), kdy je církev konfrontována s neřešitelným dilematem volby mezi komunistickou Charybdou a nacistickou Skyllou,
následuje éra studené války (1945–1958), kdy je církev Pia XII. v boji se sovětským totalitarismem proti své vůli ztotožněna se Západem,
a třetí je období tání a uvolnění (1958–1989), kdy koncilární církev volí cestu dialogu s Východem, aby nakonec přispěla ke zhroucení celého systému.

Philippe Chenaux je profesorem dějin moderní a současné církve na Lateránské univerzitě v Římě. Jeho vědecká práce a knižní tvorba se zaměřuje na dějiny církve a církevního myšlení ve 20. století a v současnosti.

Philippe Chenaux: Katolická církev a komunismus v Evropě (1917–1989), vydal Rybka Publisher, 2011


Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971