krupicka knihy

Málokteré knihy, popisující současnou společnost, mě od počátku nadchly tak, jako Krupičkovy eseje a úvahy. Ve všech svých knihách je provokativní a nutí myslet doslova na každé stránce. Velké množství údajů, výpisků přetavených do vlastních logických úvah vám mnohokrát otevřou dveře do nečekanýchch oblastí lidského myšlení a chování, které jsou základem kolektivního myšlení, jež vytváří společnost a jeho normy.


Jiří Krupička (1913 - 2014) ve svých knihách velmi účelově provokuje a sám v jedné z nich přiznává:
"Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu… Často také ostře kritizuje "neomezený" liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je "…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem."

Krupička sám nezaujímá vyhraněné stanovisko vzhledem k lidské pospolitosti a její budoucnosti. Klade nám neúnavně otázky jež vyústí tu v pesimismus, tu v optimismus, i když cítíme mezi řádky optimistickou víru. Dobře to například vyjádřil větou: "Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru..."

Flagelantská civilizace (1999)
"Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti." Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.

Jiří Krupička (1913 – 2014)
vystudoval dvě fakulty Karlovy univerzity: Filozofickou a Přírodovědeckou. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen na 16 let za pokus dostat na Západ svůj rukopis a strávil několik let v komunistických věznicích. Za Pražského jara, se stal jedním ze zakladatelů spolku politických vězňů K-231. Po sovětské okupaci emigroval do Kanady, kde působil jako profesor geologie na University of Alberta ve státě Edmonton. Za své esejistické dílo obdržel Jiří Krupička v lednu 2000 výroční cenu českého PEN KLUBU a vyznamenání prezidenta republiky.

Ukázka z knihy Flagelantská civilizace:

Z předmluvy Jiřího Krupičky:

Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnoxi. Čtenář se setká s problémy, které jej zajímají asi už dlouhou dobu, a narazí také na jiné, pro něho nové a třeba i překvapivé. Možná právě taková sethání v něm vzbudí zájem.
Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatichých myslí do varu - především u vyznavačů neomezeného liberalismu, mravního relativismu a nádhery naprosté svobody lidského jedince. Ani deset let, strávených v komunistických kriminálech, nenapravilo autorovou nedůvěru v slasti neomezené tolerance a nezměnilo jeho tvrdý odpor vůči jejím výstřelkům. Třicet let života na Západě dodalo tomuto postoji téměř nepřeberné množství argumentů.
Kulturní pokrytectví, maskované jaho antirasismus, je jedním z nich.
------
Lidstvo se rychle blíží stadiu, kdy jeho vlastní síla, kdy úžasné dílo jeho kolektivního mozku se může obrátit proti základům existence lidské společnosti. Jeden výbuch masového zla stačí proměnit život na této planetě v řetěz utrpení. Je-li takové zlo možno potlačit pouze násilím, i za cenu krve, musí lidé proto sami sebe odsoudit k bezbrannosti?

Rozum přebírá zde úlohu, vyhrazenou obvykle morálce. Musí zvažovat poměr dvou zel v situacích velkého dosahu pro miliony lidí. Kant by nesouhlasil. Jeho deontologie soudí pouze ryzost motivace, dobrotu vůle při mravním hodnocení činu; důsledky jsou mimo oblast mravního kritéria. Avšak v realitě životního dění, především ve střetech a interakcích velkých lidských skupin hrají právě důsledky rozhodující úlohu. Pouze inteiekt, nikoli svědomí nám může říci něco o očekávaných konkrétních důsledcích jednání ve velmi složirych situacích.
A vztahy mezi lidskými kolektivy, zvláště mezi emocemi prosycenými národními celky, jsou vždy velmi složité, Ve všech konfliktních situacích přicházejí obrykle mravní úsudky ex post. Pravidelně vycházejí z faktického výsledku, ktery zhodnocení příslušně upraví.

Dobro a Zlo jsou Popelky v soudobé filosofii. Pro ryzi mravní relativisty obojí představuje strašidlo zatuhlých myslí. Pod jejich praporem, právě tak jako pod praporem jejich partnerů zvaných Pravda a Lež, kvetlo vždy nási|í za vlády fanatiků a tyranů. Budoucnost by přinesla totéž, ještě v horším mčřítku, kdyby lidé nebděli dost ostražitě a opustili věčnou Pravdu relativity.

Inspirující myšlenky...

Demokratická teorie obecně předpokládá, že společnost potřebuje žurnalistiku, která je přísným hlídacím psem těch, kdo jsou a chtějí být u moci, která je schopna vypátrat, co je pravda a co lež, a která dokáže představit velkou šíři osvícených názorů na důležitá témata dne. Toto vše nemusí dělat každé médium, ale mediální systém jako celek by měl občanům zajistit snadnou dostupnost této žurnalistické kvality. Jelikož mocní často chtějí informační tok ovládnout, je základním problémem svobodné společnosti, jak dokáže vytvořit mediální systém, který dá vzniknout čemusi, co se blíží demokratické žurnalistice..
Robert W. McChesney, Problém médií