cesketypy250Opravdu jedinečný počin si připsalo nakladatelství Albatros, když vydává knihu Josefa Jedličky, jednoho z nejzajímavějších českých poválečných autorů. Kniha nese podtitul „Poptávka po našem hrdinovi“ – a samotný text se této poptávce snaží vyhovět. Jinými slovy, Josef Jedlička se v jedenácti esejích, věnovaných mj. Babičce B. Němcové, Haškovu Švejkovi, hloupému Honzovi, Baarovu Cimburovi, Máchovu Vilémovi apod., snaží skrze pečlivé a nápadité čtení klasických děl české literatury nalézt typického českého hrdinu, přijít na to, kdo vlastně jsme, odkud a kam jako národ kráčíme.

Jednotlivé texty původně vznikaly v sedmdesátých letech jako rozhlasové fejetony rádia Svobodná Evropa, kde Josef Jedlička působil jako redaktor poté, co odešel do exilu – a fejetonistická lehkost v nejlepším slova smyslu zdobí celou knihu: nejedná se o zdlouhavé rozebírání slavných knih, nýbrž o svižné, elegantní zamyšlení nad českou národní povahou.

České typy a jiné eseje - Josef Jedlička

Edice: Spekulum, Vydal Albatros 2009, Formát: 130 x 195, váz.,  Počet stran: 144

O knize Josefa Jedličky napsala Viola Fischerová:
„Dílo Josefa Jedličky pro mne ztělesňuje trpké poznání mé generační vrstvy. Dílo těch několika, kteří nás v nejlepším smyslu utvářeli, existuje přespříliš často v podobě torza, jež nikterak neodpovídá jejich skutečnému literárnímu a osobnostnímu vlivu.“

Kdo je Josef Jedlička (1927–1990)
je jedním z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století. Ačkoli co do věhlasu dodnes zůstává ve stínu svých přátel – Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany či Václava Havla –, je nesporné, že jeho prózy Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) či Krev není voda (1991), stejně jako jeho eseje, shromážděné ve svazcích České typy (1992), Poznámky ke Kafkovi (1993), Rozptýleno v prostoru a čase (2000) a Ornament (2006), patří k vrcholům naší poválečné literatury.

Kniha České typy a jiné eseje sestává z textů psaných pro pravidelný pořad Rádia Svobodná Evropa „Časové a nadčasové“. Třebaže jsou jednotlivé stati o českých literárních hrdinech (hloupém Honzovi, Babičce, Janu Cimburovi, Švejkovi aj.) plné lehkého, svěžího tónu a nezapřou fejetonistický původ, nabízejí hluboký vhled do české povahy a přinášejí zásadní poznatky o národním charakteru, o jeho historickém budování, přítomném stavu i výhledech do budoucna.
Kromě těchto sond do české povahy kniha přináší i několik portrétů „outsiderů a opomíjených“. I v jejich případě však Jedlička poukazuje na to, čím z „okraje“ obohatili „centrum“ – i je ukazuje jako „české typy“ sui generis. Jedličkův příspěvek ke studiu duše českého národa by tak neměl uniknout nikomu, koho zajímá, kdo vlastně jsme a odkud a kam jako národ kráčíme.

I když od vzniku jednotlivých textů uplynulo přes čtvrtstoletí, téměř nezestárly. Někdy je to ovšem spíše smutné zjištění: kupříkladu pasáže, v nichž Jedlička hořce komentuje hloupost či zlovůli komunistického establishmentu, případně kulturní omezenost celého národa, pohříchu silně rezonují i dnes, ve změněných podmínkách, s docela jiným establishmentem i publikem. Jedličkovy texty ovšem nejsou žádnou dryáčnickou lamentací; autorovi je vlastní jaksi ztišený, plachý, kultivovaný tón, jeho hořké, vědoucí osvětlování je vždy plné pochopení a sympatie vůči pojednávaným lidem i tématům – a vždy se v něm zračí víra, že inteligence, vzdělanost, mravnost a slušnost dojdou v posledku ocenění.

Inspirující myšlenky...

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita