cesketypy250Opravdu jedinečný počin si připsalo nakladatelství Albatros, když vydává knihu Josefa Jedličky, jednoho z nejzajímavějších českých poválečných autorů. Kniha nese podtitul „Poptávka po našem hrdinovi“ – a samotný text se této poptávce snaží vyhovět. Jinými slovy, Josef Jedlička se v jedenácti esejích, věnovaných mj. Babičce B. Němcové, Haškovu Švejkovi, hloupému Honzovi, Baarovu Cimburovi, Máchovu Vilémovi apod., snaží skrze pečlivé a nápadité čtení klasických děl české literatury nalézt typického českého hrdinu, přijít na to, kdo vlastně jsme, odkud a kam jako národ kráčíme.

Jednotlivé texty původně vznikaly v sedmdesátých letech jako rozhlasové fejetony rádia Svobodná Evropa, kde Josef Jedlička působil jako redaktor poté, co odešel do exilu – a fejetonistická lehkost v nejlepším slova smyslu zdobí celou knihu: nejedná se o zdlouhavé rozebírání slavných knih, nýbrž o svižné, elegantní zamyšlení nad českou národní povahou.

České typy a jiné eseje - Josef Jedlička

Edice: Spekulum, Vydal Albatros 2009, Formát: 130 x 195, váz.,  Počet stran: 144

O knize Josefa Jedličky napsala Viola Fischerová:
„Dílo Josefa Jedličky pro mne ztělesňuje trpké poznání mé generační vrstvy. Dílo těch několika, kteří nás v nejlepším smyslu utvářeli, existuje přespříliš často v podobě torza, jež nikterak neodpovídá jejich skutečnému literárnímu a osobnostnímu vlivu.“

Kdo je Josef Jedlička (1927–1990)
je jedním z nejpozoruhodnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století. Ačkoli co do věhlasu dodnes zůstává ve stínu svých přátel – Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany či Václava Havla –, je nesporné, že jeho prózy Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) či Krev není voda (1991), stejně jako jeho eseje, shromážděné ve svazcích České typy (1992), Poznámky ke Kafkovi (1993), Rozptýleno v prostoru a čase (2000) a Ornament (2006), patří k vrcholům naší poválečné literatury.

Kniha České typy a jiné eseje sestává z textů psaných pro pravidelný pořad Rádia Svobodná Evropa „Časové a nadčasové“. Třebaže jsou jednotlivé stati o českých literárních hrdinech (hloupém Honzovi, Babičce, Janu Cimburovi, Švejkovi aj.) plné lehkého, svěžího tónu a nezapřou fejetonistický původ, nabízejí hluboký vhled do české povahy a přinášejí zásadní poznatky o národním charakteru, o jeho historickém budování, přítomném stavu i výhledech do budoucna.
Kromě těchto sond do české povahy kniha přináší i několik portrétů „outsiderů a opomíjených“. I v jejich případě však Jedlička poukazuje na to, čím z „okraje“ obohatili „centrum“ – i je ukazuje jako „české typy“ sui generis. Jedličkův příspěvek ke studiu duše českého národa by tak neměl uniknout nikomu, koho zajímá, kdo vlastně jsme a odkud a kam jako národ kráčíme.

I když od vzniku jednotlivých textů uplynulo přes čtvrtstoletí, téměř nezestárly. Někdy je to ovšem spíše smutné zjištění: kupříkladu pasáže, v nichž Jedlička hořce komentuje hloupost či zlovůli komunistického establishmentu, případně kulturní omezenost celého národa, pohříchu silně rezonují i dnes, ve změněných podmínkách, s docela jiným establishmentem i publikem. Jedličkovy texty ovšem nejsou žádnou dryáčnickou lamentací; autorovi je vlastní jaksi ztišený, plachý, kultivovaný tón, jeho hořké, vědoucí osvětlování je vždy plné pochopení a sympatie vůči pojednávaným lidem i tématům – a vždy se v něm zračí víra, že inteligence, vzdělanost, mravnost a slušnost dojdou v posledku ocenění.

Inspirující myšlenky...

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení. Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí. Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.
Daniel Pennac, Jako román