poctivost a kreativita hampl
Sociolog Petr Hampl (*1969) známý už díly Moc krásy (2017), ale především Prolomení hradeb (2018) navázal na vlastní vize v nedávné knize třiceti úvah Poctivost a kreativita.
V ekonomickém a sociální „pouti do nikam“ dnešního Západu bohužel úspěšně detekuje až virově zničující míru byrokratizace.
Vnímá ji imaginativníma očima - málokým dosud následovaného - teoretika Charlese Wrighta Millse (1916-1962) a zaostřuje sociologický triedr na možné příčiny současné slabosti západních zemí.

Naši prekérní vysílenost cítí především na třecí ploše s migranty a tak importovaným islámem. Současně otevřeně koketuje i se snahou nahradit „kapitalismus korporací“ čímsi dalším, co by už nepotřebovalo tolik předpisů.
Kde by už nebyl zákaz práce o svátcích a ani ne EET.
Ale efekt nenachází ani v „nemocenské od prvního dne“ či minimální mzdě.

V knize Poctivost a kreativita předkládá vizi, v které trh není pražádná „vyšší hodnota“ a neměl by v žádném případě jakkoli potírat lidskou důstojnost. Jak vysledoval, právě pod tržní záminkou však je dnes mnoha lidem předestírána už dopředu koncepce jejich životů, v níž mají vážně brát povinnost vzdát se slušné životní úrovně.
Tu má odepsat každý, kdo si tržní principy sám dostatečně nepodřídí. Je snad jiná cesta?
Petr Hampl ji nehledá ani úplně napravo, ani úplně nalevo. Legitimně prosazuje prastarý návrh, podle něhož má každý, kdo „poctivě a tvrdě pracuje“, šanci zaopatřit rodinu. A že tomu dnes podobně není u mnoha lidí, sice Hampl příliš detailně nedokazuje, ale zdá se, že tady důkazů netřeba.

Jak brzy pochopíme, autor by navíc oponoval každému, kdo by ho vinil, že hovoří o socialistickém právu na práci. Sám proklamuje, že jde jen o vzájemnou „slušnost“, a proti socialismu či znárodňování vystupuje. Ale upozorní, že už zákaz kouření v hospodách byl „znárodněním bez náhrady“. Nato vše pokračovalo.
Podle Hamplova názoru by měli občané získat ne už jen imaginární, ale skutečnější kontrolu nad činností velkých korporací a nad vyváděním peněz do zahraničí. A jak na to? Hampl přesně neví, nicméně daňový systém by měl dle jeho názoru být nastaven tak, aby skrz vlastní bohatství nikdo nemohl získat „moc“ nad spoluobčanem.

Je-li to vůbec reálné, se neřeší, všichni bohatí by ovšem měli být „omezeni“ jednorázovými daněmi z majetku. Milionářskou daní, jinak řečeno. Svoboda je totiž „neslučitelná s vysokou mírou majetkové nerovnosti,“ pokračuje autor.
A korporátní kapitalismus, ale i státní socialismus patří nyní, dodává, do koše.
Zde už mnohý čtenář vycítí, že autor - navzdory proklamacím - od počátku přešlapuje blíž modelu socialistického, což zastírá hrou s pojmy.
A jak? Sám by se nazval „ekonomickým populistou“ neboli vyznavačem téhož směru, víc jehož zářných prvků se uplatňovalo už během devatenáctého století, který však nonšalantně prosadili teprve Theodore Roosevelt, když nastartoval „zlatá léta dvacátá“, a dnes i Donald Trump, když „ignoroval názory všech ekonomů a dostal chřadnoucí americkou ekonomiku do nejlepšího stavu za posledních padesát let“.
(Nakolik ovšem dojde k americkému a světovému ekonomickému otřesu následkem války se současnou pandemií, ještě Petr Hampl neřeší.)

Západní společnosti se koncem druhé dekády třetího tisíciletí, stručně řečeno, dostaly do situace, kdy stálý růst ještě nepřestal být možný, ale přestal už být výhodný.
Sociologický dopad? Situace podporuje určité negativní povahové rysy v člověku a má stejný vliv na vzájemné mezilidské a mocenské VZTAHY. Jako ideál byla degradována POCTIVOST a na piedestalu stanula ÚSPĚŠNOST. Ne, nic proti úspěchu! Ale...
„Ekonomii čeká buď vědecká revoluce anebo zánik.“

Petr Hampl se v publikaci Poctivost a kreativita vztahuje i k řadě konkrétních událostí posledních let včetně „vypálení“ Chrámu Matky Boží v Paříži 16.dubna 2019 (přestože on sám nepovažuje extremismus v obecné rovině za hrozbu) a bez výhrad napadá jak „klimatické spolčení hlupců“, tak kampaň MeToo. Klíčovou kapitolu nazval slovy výzvy Přestaňme skrývat, že došlo ke změně politického režimu a odsuzuje zde (i za Institut Václava Klause) aktivisty „Člověka v tísni“ a politické neziskovky obecně.

Každá vláda (je přesvědčen) by měla mít možnost upravovat pravidla, stane-li se některá „skupina“ v zemi příliš zvýhodněnou, a regulovat přeshraniční pohyb kapitálu, aniž by podléhala vyšší autoritě (Unii). V optimálním případě by pak uvnitř státu nikdo nic nereguloval. A proč taky, že? Už Ronald Reagan řekl:
„Nejhorší věta, jakou jsem kdy slyšel? Jsem z vlády a přicházím pomoct.“

Kreativita a poctivost / Petr Hampl - https://petrhampl.com / Předmluvu napsal Ladik Větvička, doslov další významná ostravská postava Radek Velička, a slavnostního uvedení knihy se ujal Jarek Nohavica / Vydaly Naštvané matky, 2019 / https://www.nastvanematky.cz/


Inspirující myšlenky...

Dnes se umělcova role jeví jasněji i když rozhodně ne důstojněji. Muzea, galerie a další kulturní instituce se stávají součástí zábavního průmyslu. Při jejich hodnocení platí jen kvalitativní parametry, kolik lidí a jak často dovedou zabavit. Hodnotí se počet návštěvníků, četnost a exotičnost akcí, export a import děl i tvůrců atp. Cílem současného umění je co nejvíce zaujmout (a zdá se, že je možné použít jakékoliv prostředky bez vkusu i studu) a pobavit. Současný umělec se tak stává bavičem. K tomu ho kulturní scéna a umělecké školství vychovává.
Milan Knížák, esej Existuje ještě umění?