prekladatel
Ano, dozajista by mě opravdu zajímalo, co přiměje našeho občánka, aby si zakoupil či zapůjčil v knihovně zcela novou knihu, kterou mám přečtenou a rozloženou před sebou. Má název „Daniel Stein, překladatel“(408 stran,  vydalo nakladatelství Paseka Praha Litomyšl), přeložila Alena Machoninová, 2012).


• Jeden z nejlepších románů současnosti – píše se na pásce, s níž se kniha prodává?
• Milion prodaných kusů?
• Autorka Ljudmila Ulická (*1943) z rodného Baškirska?
• Že byla po studiu tabuizované  genetiky a práci v laboratoři propuštěna pro šíření samizdatu?
• Že byla dramaturgyní v Komorním židovském hudebním divadle?
• Že vydala již více než desítku próz, získala za ně četná ocenění?
• Že největší počet cen  obdržela právě tato  kniha, o níž mám napsat?

Prolistoval jsem nejdříve všechny stránky, napočetl 175  zápisků, dopisů, telegramů, záznamů z besed, rozhovorů,  z archivů KGB nebo z deníků,  článků z novin, textů z kazet, vzkazů,  opisů z nástěnek u kostelů, také biblických textů. Prozradím, že jsem doslov naší překladatelky  na konci knihy četl jako první. Abych se zorientoval  například v tom, proč všechny ty záznamy jsou rozděleny do pěti částí.

Jde o pokus zkušené autorky vyznat se ve vlastní minulosti. Jistě, to není nic originálního. Tak činí mnoho autorů na celém světě. Ljudmila Ulická  si navíc vytkla cíl – co nejpřesněji formulovat otázky, které jsou obyčejně pro svou komplikovanost vulgarizovány nebo zamlčovány.

Podařilo se jí to? Její román je koláží nejrozmanitějších světonázorů, přesvědčení náboženských  a ideových. Není to všechno moc roztříštěné? A co ten veliký rozsah dobový – léta 1946-2006. Šedesát let! V nich pak osudy lidí s jejich rodokmeny,   jejichž protagonisté jsou roztroušeni po celém světě…

Přitom hlavní postava  je inspirovaná skutečným člověkem,  románově nazvaná Danielem Steinem, který žil v letech 1922 - 1998.
Byl hrdinou druhé světové války, stal se mnichem, z křesťana židem, budovatel mostů mezi judaismem a křesťanstvím. Ale pozor:   dokonce Izraelec, který nosil nacistickou uniformu. Byl také důstojníkem německé policie, který organizoval útěky z varšavského ghetta.
Musel utéci, to dá rozum!  Útočiště našel u řádových sester.

Před námi se odehrávají osudy dobré stovky osob a  osobností – od fanatické  komunistky, partyzánky, katoličky, která se po vyhnání z kláštera  provdala za pravoslavného kněze a ve Svaté zemi očekává příchod Mesiáše  - až po Rusa, který napříč všemi náboženstvími hledá všude Boha, vlastně svou identitu, svůj vztah k lidem blízkým i vzdáleným.

Teď mne tak napadá, jestli jsem touto zestručněnou charakteristikou knize spíše neublížil?
Nikoliv, vážení. Protože když se vám podaří se do těch příběhů začíst, zjistíte asi jako já, že vás vypravěčský,  skutečně mistrovský talent autorky pohltil – a už se mi nezdá nadsazený titulek „milion prodaných kusů“ a dovětek „přeloženo do 16 jazyků“.

Přesto si dovoluji zapochybovat – romány o  více než 400 stranách vycházely  v dobách mého mládí, nebyla televize, bylo více  času, čtenáři bažili po barvitých dějích z historie i soudobých. Hledali dobrodružství, knihy byly napínavé, mnohdy se četly na jeden zátah dlouho přes půlnoc.

Co my dnes víme o zcela nedávných dějinách, ukrývaných v nedostupných archivech, zpřístupněných jen v omezené míře? Hle – tady se vám nabízí román se svými dramaty, minulost je v něm otevřená, zaprášené truhly na půdách jsou objeveny, pamětníci, svědkové vyprávějí, píší, opisují, vzkazují, dojímají, s některými se ztotožníte ve své důvěře, jiné nepochopíte.

Nechť vás neodradí ani drobné písmo, jímž je kniha vytištěna, o stupeň větší písmo by znamenalo dalších nejméně 100 stránek.  

Nejlepší nakonec:
dodnes jsou živí skuteční očití svědkové, kromě těch, které si autorka vymyslela. Jeden je v kněžském rouchu v New Yorku, manželka přednáší na univerzitě ruskou literaturu, jiný studuje nadále hebrejské texty. Následuje dlouhý seznam drahých a milovaných se jmény, která našemu čtenáři nic neřeknou, ale bez nich by se autorka neobešla. S velkou štědrostí se rozdělili o všechno, co potřebovala.                                                                                             


Inspirující myšlenky...

Na tomto místě je vhodné zeptat se, co je to soucit. Mnozí jej totiž chválí jako ctnost a soucitného muže nazývají dobrým mužem. I to je duševní vada, protože člověk takto chybující se vzdaluje od pravdy. Soucit je vada malicherného ducha slábnoucího při pohledu na cizí zla. Soucit je proto běžný u těch nejhorších; jsou to stařeny a obyčejné ženské, koho dojímají slzy největších zločinců. Soucit je chorobný stav duše vyvolaný pohledem na cizí potíže nebo smutek z cizího neštěstí, o němž si člověk myslí, že je nezasloužené. Takový chorobný stav však mudrce nepostihuje. Mudrc tudíž necítí soucit, protože to není možné bez ubohosti duše. Soucit je blízký bídě, neboť z ní něco má a něco z ní bere. Soucit je chorobný stav duší příliš poděšených bídou.
Seneca, O laskavosti