opitz vyziva pro clovekaVypadáš a jednáš tak, jak a co jíš. V této jednoduché větě je hluboký smysl. Ohledně jídla je napsáno nespočetně textů. Když jsem se začal o tuto oblast života skutečně zajímat, uvědomil jsem si, k jakému nevědomí jsem byl v dětství veden a jak dlouho mi trvalo, než jsem se těchto zvyků, návyků a hloupých úsudků zbavil. To je úděl dětství. Přijímáme nevědomky jak pravdy, tak neskonalé lži.

Obecně se učíme, že člověk je všežravec. Dle mého to znamená tolik, že člověk je schopen jíst skutečně cokoliv, včetně mravenců, moučných červů, vlastních extrementů. Víme z vlastní zkušenosti, že je schopný jíst i maso, zvířecí, ba i lidské. Víme ale také, že maso je pro naše tělo hnojištěm mrtvolných jedů, které dobrovolně do sebe ládujeme. Stejně jako kouření, alkohol, konzervační chemické látky či jiné svinstvo.

Každý den vnímáme přírodní zákony, které říkají, co život podporuje a co je pro nás ve svém důsledku negativní a ničívé. Všechno je však v našem životě složitě provázáno - zdraví, mysl, výživa, mezilidské vztahy, společenské zvyky a kolektivní myšlení. Máme velké možnosti, které nám dává naše svobodná vůle. Patří sem i rozhodnutí změnit náš dosavadní způsob života, myšlení, stravování, postoje k druhým bytostem. První musí přijít rozhodnutí. Je lhostejné, jakými cestami jsme k němu dospěli, zda po složitých cestách zmítáni osudem a špatnými zkušenostmi, nebo lehce a snadno. Někomu třeba hodně napoví kniha úvah a esejí Výživa pro člověka na zemi, od Christiana Opitze.

Samozřejmě při čtení nemusíte věřit všemu a hodně vám napoví váše zkušenosti, rozum a nové hledáíní souvislostí. Kniha vyšla i v českém jazyce, ale je už mnoho let dostupná na internetu zdarma.

UKÁZKY Z KNIHY

HLOUPÁ SLEPICE?!

Výraz "hloupá slepice" ukazuje, co si lidé o inteligenci tohoto živočišného druhu myslí. Snad je to tím, že chùze slepic, doprovázená současně pohyby hlavou, pùsobí nemotorným dojmem. Jeden americký přírodovědec se jednoho dne přesvědčil, že inteligence slepic není správně ohodnocena. Když vložil slepici do hnízda vejce guinejského ptáka kasuára, vyseděla je, jako kdyby byla její vlastní. Vědec si přirozeně myslel, že rozlišovací schopnost slepice není dostačující, aby rozpoznala cizí vejce od svých vlastních. Jaké však bylo jeho překvapení, když se mláïata vyklubala. I když slepice ještě nikdy ve svém životě takové ptáky neviděla, bez okolkù je vedla k nejbližšímu mraveništi a tam vyhrabala mnoho larev. Slepice by nikdy nenabídla svým vlastním potomkùm larvy mravencù a ani sama by je nežrala. Avšak pro kuřata kasuára jsou optimální potravou.

Tato slepice neměla nikdy ve svém životě kontakt s guinejskými ptáky. Který člověk by mohl napoprvé vědět, jakou potravu vyžadují ptáci pro něj úplně cizí, a to ve stadiu ranné mladosti? Zřejmě mají slepice určitý druh inteligence, o které my lidé nemáme ani zdání.
Když jsem poprvé slyšel o tomto případu, byl jsem opravdu udiven. Jako každý, byl jsem i já ve svém uvažování o zvířatech ovlivněn naší společností. I v těchto myšlenkových vzorech existují určité představy o tom, co zvířata umí a co ne. Neuměl jsem si jednoduše představit inteligentní jednání, kterého je zvíře schopno. Jediným dùvodem pro to bylo zkalení mé vnímavosti hrdostí a povrchností.

Výše uvedený případ zdaleka není jediným jednáním slepice, které odporuje názoru o "hloupé slepici".
Slípka rodu Talegalla z Nového Zélandu vyvinula metodu líhnutí, která ve velké míře vyžaduje citlivost a inteligenci. Jakmile jsou vejce nakladena, zakryje je slepice velkou hromadou listí. Tlením listí se vyvíjí teplo, které vede k vylíhnutí vajec. Během tohoto procesu kontroluje slepice stále teplotu a přidává listí, je-li toho třeba. Přitom je životně dùležité, aby množství listí bylo přesně odměřováno, protože když se teplota jen trochu odchýlí od ideální hodnoty, nemohou kuřata přežít. Kromě toho musí slepice volit správný druh listí, aby byla zachována správná rychlost tlení.
Pracovat s takovou přesností je lidem umožněno teprve několik staletí pomocí složité laboratorní techniky. Ale slípka rodu Talegalla používá líhnutí touto rafinovanou metodou řadu tisíciletí, dávno předtím, než člověk vymyslel líheň.

Pozorujeme-li naše bližní z říše zvířat bdělými smysly, získáme představu o zázracích, které nás naplní přiměřeným respektem ke všem formám života.

DOCELA NORMÁLNÍ HOLOCAUST
Abychom umožnili vytvoření takové láskyplné společnosti, měli bychom začít tím, že ze všech oblastí našeho života odstraníme nelidské jednání. K tomu patří hlavně změna ve výživě, neboť způsob, jakým musí v dnešní době tzv. "užitková zvířata" trpět pro výrobu velké části naší potravy, lze označit jen jako holocaust. Normálnost tohoto stavu a všeobecná lhostejnost vůči němu nic nemění na jeho surovosti. Před četnými uzenářstvími, řeznictvími, v supermarketech a restauracích vídáme reklamní tabule předvádějící přátelsky se usmívající prasátko, zjevně pyšné na nabízené zboží. V celostránkových inzerátech v ilustrovaných časopisech se nás masný průmysl snaží přesvědčit o tom, že výkrmovým vepříkům, z nichž pocházejí šťavnaté kotlety, nic nechybí.

Se skutečností však tyto něžné obrázky vepříků nemají bohužel skoro nic společného. V masné výrobě je matka - svině považována za porodní stroj, jehož jediným úkolem je rodit selata na maso. Jakmile dosáhnou určité hmotnosti, jsou od své matky odstavena a umístěna do výkrmného provozu. Matka svině je opět oplodněna, neboť maso je placeno za kilogramy a nikoliv podle toho, jak se daří zvířatům. Neustálé oplodňování a náhlé odtržení od mláïat, emocionálně velmi bolestné, je pro tuto svini velkou tělesnou i duševní útrapou. Jejímu dorostu, který se dostal ke krmiči se nevede lépe. Výkrmová prasata jsou umisťována do úzkého prostoru bez denního světla, bez výběhu a slámy, což v nich vyvolává těžké poruchy chování. Panika, kterou tito týraní tvorové neustále pociťují, vede k agresivitě u vepřů zcela abnormální. Zvířata by se vzájemně pokousala k smrti, kdyby jim nebyly preventivně vytrhány zuby a kdyby jim nebyly useknuty zvláště citlivé ocásky samozřejmě bez umrtvení, neboť to by stálo peníze.

ROZDÍL MEZI MASEM A ROSTLINOU
Teď bychom mohli jistě právem položit otázku: jaký je tedy rozdíl mezi zabíjením zvířat a zabíjením rostlin pro naši potravu? I rostliny jsou přece cítícími bytostmi.
Tak tedy především: pojídač masa ničí desetkrát víc rostlin než vegetarián, neboť k produkci masa je zapotřebí nesmírné množství rostlinného krmiva.
Kromě toho musíme něco jíst, abychom si uchovali život, a jelikož jsme od přírody předurčeni k pojídání rostlin, nepředstavuje jejich konzumace žádné překročení životního řádu.
Jíme-li plody, pak nezabíjíme, neboť jsou darem přírody, který je stvořen k jídlu a k rozmnožování mateřské rostliny. Trháme-li zralá jablka, činíme jenom to, s čím příroda stejně počítala a jabloni tím nezpůsobujeme žádnou bolest.
Zeleninu sklízíme v době zralosti, kdy by tyto rostliny v přírodním rytmu stejně zahynuly. Nijak tím tedy nezkracujeme přirozenou délku života rostlinstva.
Kruté jsou jen metody, pomocí nichž jsou překračovány meze ve výběru postupů při pěstování užitných rostlin v dnešním přetechnizovaném zemědělství, zaměřeném na obrovské zisky. Vůči tomu bychom mohli účinně reagovat kupováním produktů ekologického zemědělství (bioproduktů a biopotravin), jakož i vlastním pěstováním zeleniny.

JAKTO, ŽE ŽIVOT FUNGUJE?
Dnešní úsilí o vymýcení nemocí se podobá pokusu opravit motor, aniž bychom věděli, jak funguje.
Školská medicína ví velmi mnoho o nemocech a o výstavbě těla, ale neví téměř nic o zdraví. Procesy látkové výměny v lidském organismu jsou ve svém celku daleko složitější, než nejsložitější technologie, kterou kdy člověk objevil. Proč toto zázračné dílo funguje, nedokáže školská medicína až dodnes uspokojivě vysvětlit. Je sice známo, že informace pro látkovou výměnu jsou zachyceny v paměti DNK (desoxiribonukleová kyselina) v jádru každé buňky, avšak proč jsou tyto informace převáděny organismem prakticky až do nejmenší podrobnosti, proč přitom v normálních případech nikdy nedochází k poruchám, to zůstává konvenční vědě stále hádankou.

Vzhledem k nesmírné složitosti látkové výměny je nutno předpokládat určité poruchy v řízení. Jak dalece je školská medicína a konvenční nauka o výživě vzdálená znalostem týkajícím se tohoto řídicího mechanismu, můžeme objasnit následujícím příkladem:

Předpokládáme-li, že bychom chemicky analyzovali zrna schopná klíčení, např. pšeničná, pak bychom zjistili určitý obsah uhlohydrátů, bílkovin, tuků, vody, vitamínů, minerálů a jiných látek. Jestliže pak vystavíme pšenici malé dávce radioaktivního záření nebo umělých mikrovln, pak při
další analýze zjistíme, že se nic nezměnilo. Zrna vykazují stejný obsah uhlohydrátů, vody, bílkovin, tuku, vitamínů atd. jako neozářená zrna.
Pokusíme-li se však nechat ozářenou pšenici vyklíčit, již to nefunguje. To znamená, že podstatná funkce organismu, totiž jeho životnost, může být ztracena, aniž se jeho chemické složení změní. Musí tedy existovat prvky řízení životních procesů, které nelze zachytit chemicko-analytickými metodami.
Jak však má medicína, případně věda o výživě, která se ve výzkumu látkové výměny opírá výhradně o chemické rozbory, nalézt příčiny poruch látkové výměny, nemůže-li pomocí těchto metod zachytit to nejdůležitější na látkové výměně, totiž její řízení?


Myšlenky z knih

Dítě, jehož život je plný výhružek a strachu z trestu, je uzavřeno v raném dětství. Neexistuje způsob, jak by mohlo vyrůst a naučit se převzít zodpovědnost za svůj život a za své činy. A co je nejdůležitější, neměli bychom předpokládat, že podřízení se výhružkám naší nadřazené moci, je prospěšné pro charakter dítěte. Není to totiž prospěšné pro nikoho.
John Holt