brunton paul knihy
Paul Brunton (21.10. 1898 – 27.07. 1981) byl a je uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním z těch, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu, jógu a mediatci. Už svého života vydal celkem 13 knih (1935–1952) a další vyšly po jeho smrti, například jeho duchovní krédo bylo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton). (1984 - 1988).

Během svého života důrazně odmítal pokusy jiných udělat z něho guru, duchovního učitele. Jak často zdůrazňoval: „Musíte najít svého P.B. ve svém vlastním nitru.“

Jeho dílem se důkladně zaobíral i český mystik František Drtikol. Do češtiny jeho první tři spisy (Tajná stezka, Tajnosti indické a Tajnosti egyptské) převedl Karel Weinfurter.

Jeho další knihy jsou běžně dostupné na internetu.
Kompletní přehled o díle Paula Bruntona
http://www.paulbrunton.cz

Výpisky z jeho knihy Zápisky Paula Bruntona, vydavatelství IRIS 1996
Advanced Contemplation / The Peace within You: The Notebooks of Paul Brunton

V tomto světě můžeme potkat jen dva druhy lidí. Nevědomé, kteří znají jen své vlastní ego se svými vlastními touhami, a vědomé, kteří ví, že jsou v přítomnosti Nadjá a radují se z jeho vznešeného míru. Duchovní evoluce člověka je naplněna jakmile je dosaženo trvale duchovní úrovně, kterou nazýváme osvícení. Tohoto stavu může dosáhnout kterákoli lidská bytost udělením milosti a zároveň i vlastním dosažením. Je to stav, kterého dosáhlo v jeho úplnosti v každém století jen velmi málo lidí, ale který ve formě záblesku zažilo velmi mnoho lidí.

Během svého života člověk nemůže poznat Boha ale může poznat svou duši. Nemůže se spojit přímo s Bohem ale pouze se zástupcem Boha, se svým vyšším Jástvím, se svým vlastním Nadjá. Úplné osvícení je nedosažitelné, protože propast mezi člověkem a Bohem je příliš hluboká a příliš široká. Dosažitelné je pouze částečné osvícení, protože paprsek božství nosíme ve svém srdci. Nemůžeme se stát částí Boha ale můžeme se stát člověkem inspirovaným a řízeným Bohem. Konečná a omezená lidská inteligence se nemůže spojit přímo s nekonečným a neomezeným Mystériem. Spojit se může pouze s Nadjá.

Podle toho jak člověk vyvíjí své chápání, tak postupuje z obyčejné existence do pravé podstaty.
Duchovní vyvrcholení života člověka nastává když vědomí rozpoznává a chápe sebe. Osvícení vytváří spojovací článek s absolutnem, a odpovídá na otázku: „Co jsem já?“ Odpověď je pociťována jako božská Přítomnost a jasně poznávána jako Význam a Mysl.Vyvíjející se lidská mysl vytváří vyšší a vyšší pojmy o božství, až je nakonec povznesena nad sebe samu do ohromujícího zážitku. Nejvyšší osvícení je čisté, klidné, vyvážené a vytříbené. Díky němu je dosaženo osvobození od vtělování ještě během života, ale plné uskutečnění vnitřního míru může nastat teprve po konečném odchodu z těla.

Osvícení je jedinou krátkou událostí, to co zabírá tolik času, je příprava mysli a srdce člověka.
Dosažení může být trvalé nebo také jen částečné. A ať už osvícení přichází postupně nebo zcela náhle, musí být stavem bez jakékoli představy, dogmatu a rozpoznáním toho co vždy je. Jak náhle budeme ukotveni v Pravdě, může být u každého jiné, někdy se jedná o pár hodin a jindy o několik let. Pokud je trvalé, setrvá navždy, ale záblesk který inspiruje hledání pravdy je pomíjející. Pokud nejsme trvale zakotveni na samotné nejvyšší úrovni, může být vědomí narušeno a my můžeme klesnout zpět.Vize, mentální stavy a zážitky mohou přicházet velmi často, ale nejsou totéž jako trvalé uvědomování si toho, co je za všemi těmito dočasnými stavy.

xxx

O temné noci duše

Paul Brunton:
,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“

Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.


Myšlenky z knih

Každé dítě, které může strávit denně hodinu či dvě, či více, pokud chce, s dospělými, které má rád a kteří se zajímají o svět a chtějí o něm mluvit, se naučí za den většinou mnohem více než by se naučilo za týden ve škole
John Holt