Art, film, fotografie

Kdo se zajímá o dílo předního ruského filmaře Andreje Arseňjeviče Tarkovského, zná jeho výrok že Krása je symbolem pravdy. Ten byl také použit u jeho obsáhlé a velmi pozoruhodné knihy „Krása je symbolem pravdy“ která vznikla především z iniciativy filmového publicisty Miloše Fryše, který také přeložil většinu textů.

Je zvláštní, když někdo píše své vzpomínky v pětatřiceti letech. Jako kdyby byl na konci cesty. Marc Chagall to udělal. Svou vzpomínkovou knížku Můj život napsal v roce 1922. Tehdy ještě nikdo, ani on sám, netušil, že se dožije dalších požehnaných třiašedesáti let, že na vzpomínky je opravdu času až až.

Srovnávat podobnou knihu u nás není s čím. Při srovnání s publikacemi o dřevu ze zahraničí se Patřičného pojetí  liší především důrazem na neopakovatelnost „materiálu“, který je s člověkem odjakživa, který byl živý. Dřevo se nevyrábí, bylo živé, dřevo, to jsou těla stromů.

Společně s výstavou, která je aktuálně instalována v MZM (do 30.6.2020), vznikla také stejnojmenná monografie.

Frida Kahlo, slavná mexická malířka byla živel – nedala si jen tak něco vymluvit a své plány uskutečňovala i za cenu vlastní bolesti – psychické i fyzické. Snad chtěla dokázat, že sama zvládne naprosto všechno. Možná její tvrdohlavou umíněnost ovlivňoval fakt, že její otec byl německého původu. Proto v dětství nejednou od spolužaček slýchala, že „není jednou z nich“.

Nejnovější obsáhlá publikace věnovaná knižní tvorbě Kamila Lhotáka, obsahuje stovky reprodukovaných ilustrací, soupis knižní tvorby, předmluvu napsal prof. František Dvořák.

Bohatě ilustrovaný svazek shrnuje veškeré známé výtvarné dílo C. G. Junga – od kreseb přes knižní malby, obrazy až po dřevěné a kamenné sochy.

Esejistická kniha je filozoficko-uměnovědným počinem z pera režiséra filmů Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969), či monumentální filmové tetralogie Malý kapitalista (1992 – 2002).

Číst Límana je požitek a  nejen co se týče jeho překladů japonských haiků. Tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura je velmi blízká.

Vyšla avizovaná monografie díla Oty Hofmana, z hlediska zpracování filmografie velmi podrobná s bohatým obrazovým doprovodem.