zakerne_kereKniha je psána pro nejmenší děti a předškoláky a seznámí je pomocí jednoduchého pohádkového příběhu s nejběžnějšími jedovatými rostlinami v jejich okolí.

Zlý čaroděj Rulík Zlomocný postrádá ve svém zchátralém starém hradě přičinlivou ženskou ruku. (Sám totiž uklízí jen velmi nerad, a protože ho k tomu nikdo nenutí, neuklízí jednoduše nikdy.) Taky se trochu nudí. Když potom náhodou zahlédne půvabnou a čarokrásnou vílu Vincencii, je rozhodnuto. Protože Rulík ví, že dobrovolně vílu do služby nedostane, začaruje ji jedovatou mocí rostlin – věnečkem z větviček jedovatých keřů.

Ale víla Vincencie naštěstí není sama. Její sestry se okamžitě vydají na dalekou a nebezpečnou pouť, aby zlé kouzlo bídného čaroděje zlomily. Na cestě poznají spoustu keřových skřítků a dětští čtenáři se tak nenásilnou formou seznámí s nejběžnějšími jedovatými keři.
Příběh doprovázejí krásné, působivé a křehké ilustrace Evy Chupíkové.

Zákeřné keře  |  Daniela Krolupperová – ilustrace Eva Chupíková  | Vydal Portál, 2011


Ukázka z knihy:

Ale líp nebylo. Bylo hůř.   
Odkudsi z dálky se ozvalo strašlivé zamňoukání. Všichni okamžitě poznali Skulíka, víložravého kocoura. Ani se nestačili vyděsit a už slyšeli jeho tlapy. Měkce doskočil kousek od nich.
„Hele, svačinka za mnou přišla,“ prohlásil spokojeně. Nechutně a dost strašidelně zamlaskal. Vílám bylo úzko.
„No, teď jsem si pochutnal na přípotoční kryse, mám plné bříško,“ sděloval Skulík. „Takže si napřed na chvíli schrupnu a pak vás všechny slupnu!!“
Po těch slovech kocour vyskočil na nedaleký strom a na větvi spokojeně usnul.
Vyděšené víly se rozplakaly. Všechny, i ty nejstatečnější „Je s námi konec…“ naříkaly. To bylo žalu!
Skulík pochrupoval a ráno se kvapem blížilo. Už se zdálo, že je všechno ztraceno. Najednou se husté kapradiní pohnulo. Mezi listy se objevila úzká cestička.

chupikova

Inspirující myšlenky...

Vše je podvod: hledat nejmenší míru klamů, držet se průměru, usilovat o krajnosti. V prvém případě dobro odvádíme tím, že je chceme získat příliš snadno, zlo, že mu klademe příliš nepříznivé bojové podmínky. V druhém případě dobro podvádíme tím, že o ně neusilujeme ani ve věcech pozemských. V třetím případě dobro podvádíme tím, že se od něho co nejvíc vzdalujeme, zlo, že bychom je rádi vystupňovali do krajnosti a tím snad zbavili moci. Měli bychom tedy dát přednost druhému případu, neboť´dobro podvádíme vždy, ale zlo v tomto případě, jak se aspoň zdá, nikoliv.
Franz Kafka, Aforismy