stroblova jana
Spisovatelka Jana Štroblová měla 1. 7. narozeniny, 75 let a v Euromedii ji proto vydali poprvé knížku pohádek Pyžamo pro tygra, které se stejným mistrovstvím ilustrovala Eva Sýkorová-Pekárková. Pokud ještě neznáte knížky Jany Štroblové, pak určitě v knize zalistujte a budete velmi mile překvapeni, co vašim dětem uteklo.

pyzamo_pro_tygra

Pohádky motýlí babičky babočky, vyprávěné vnoučkovi, přivádějí dětského čtenáře do světa zvířátek oplývajících velmi lidskými vlastnostmi, ať už je to zapomnětlivá kukačka, ustaraná bělozubka Apolena, přátelská červenka Fridolín způsobná žirafa či slůně Květomil se skutečnou zahrádkou na hlavě. Své osobité pohádky doprovodila Jana Štroblová verši, občas veselými, občas vybízejícími k zamyšlení, a Eva Sýkorová-Pekárková hravými, originálními ilustracemi.

Pyžamo pro tygra | Jana Štroblová | ilutrovala Eva Sýkorová-Pekárková | 
Knižní klub - Euromedia, 2011

stroblova pyzamo

Ukázka z knížky

Mezitím nedaleko odtud táhl lesem přes trní a hloží toulavý kocour Loupežník. Byl ještě o něco černější než Kanimůra, jen oči neměl po jejím vzoru zelené, zato jako nějaký pardál: žluté. A nijaká jemnost, žádné způsoby. Kdežpak by se dvořil nějaké dámě! Spíš chytal lelky - lelky i jiné ptáky. Nečesaný nemytý, zježený, rvavý a odvážný. Ani z bludných kořenů neměl strach. Však taky že ho dovedly ke známé nám studánce!
Jak z ní pil, spatřil v ní kočičí obraz, který si voda doposud schovávala na památku...
Co na to náš tvrdý chasník? Byl celý naměkko. “Pro takovouhle krasotinku bych se já na mou duši i polepšil.”
“Nic snazšího,” rozšuměl se les. “Všude okolo najdeš její stopu.”
Vskutku. Loupežník zvětřil Kanimůru natošup, nezapomeňme, že si špitala i s větrem, který mu teď napověděl, kudy a kam se line její vůně.
Přes ves ho potom už na správnou cestu naváděl spolu s tou vůní i sborový zpěv. Koho jiného by takto opěvovali, než jeho vyvolenou?
A tak došel až k ní a padl Kanimůře do noty, ne že by taky snad spustil všeobecné mňoukandobrumendo, ale právě tím jí do noty padl, že se ke sboru nepřidal. Uctívači milou kočičku už pomalu omrzeli, kdežto nový návštěvník čpěl dálavou, lákal do neznáma. A byla z toho - jak jinak! - velká láska.
Že už z dřívějška měla, kočka, věneček z lesního kvítí, mohla se vdávat se vší slávou hned. Kocouří sbor, zaujatý svým uměním, ohluchlý k veškerému dění okolo, vůbec netušil, že právě z plných plic rozezpíval oslavnou svatební píseň; Zrzek, Mňuk, Ouško, Skočdopole i další se dvořili Kanimůře zpěvem s takovým zápalem, až nakonec nepostřehli, že jejich zbožňovaná jim odchází do světa!
Kočka domácí s kocourem divokým...
A co má být? Jednou se spolu šťastně usadí, možná už bezpečný domov někde mají. Rozhodně se neživí lovem ptáků. Kanimůra zpěvavé ptáky naopak zálibně poslouchá. Vzpomíná přitom, jak jim prvně naslouchala, když pro sebe objevila les, a kromě toho se jí možná přece jen občas trochu zasteskne po sborovém zpěvu mnoha někdejších ctitelů, které dovedně očarovala, když tehdy uměla na chvíli čarovat.
A ti někdejší ctitelé...?
Tak si zamilovali svůj hlas, že na střeše koncertují nejspíš dodnes.

Když kocour projde kocouřími kurzy,
dvořit se naučí, jak paprsky
zazáří svými vousky, líp než druzí
mňouká a kočce nosí pamlsky, -

 

Inspirující myšlenky...

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu