hlemyzd-cilisnek
Knížka Hlemýźď Čilišnek, která byla už svého času bestseller, je psána a kreslena pro začínající čtenáře, díky lehce zapamatovatelným veršům s pravidelnými rýmy. Dá se říct, že některé z nich už skoro zlidověly. Např. Svatý Jiří na obrázku píchá draka do ocásku nebo Kdo tu knihu ukradne, toho kašel popadne, a dokud ji nevrátí, bude muset kašlati, atd.


Knížka vznikla už začátkem osmdesátých let, kdy se dali dohromady dva špičkoví autoři na poli dětské literatury. Pavel Šrut a Jirka Šalamoun tehdy vytvořili pro Albatros knížku, která je dnes legendou. Však zkuste ji sehnat v antikvariátu.

Pavel Šrut (*1940) už měl v té době za sebou několik sbírek poezie a víc než desítku knížek pro děti. Jeho písňové texty a zhudebněné básně se dostávaly do repertoáru kvalitních českých muzikantů – od Vladimíra Mišíka, přes Jana Skoumala, Michala Prokopa k C&K Vocalu, Heleně Arnetové a Luboši Pospíšilovi.

Jiří Šalamoun (*1935) měl zatím na kontě na 60 ilustrovaných knih, desítky barevných litografií, úctyhodné množství filmových plakátů a kolem desítky animovaných filmů včetně vícedílných večerníčkových sérií o Maxipsu Fíkovi.

Hlemýźď Čilišnek / Pavel Šrut / ilustroval Jiří Šalamoun / vydala Paseka, 2015

Ukázky...

Kdo tu knihu ukradne,
toho kašel popadne,
a dokud ji nevrátí,
bude muset kašlati.
Tak je to, a ne že ne!
Všude ho šnek dožene.
Vždyť můj hlemýžď – čili šnek –
po necestách veze vlek.
Vypravil se do světa,
a protože nespěchá,
to, co jiný nevidí,
Čilišneka udiví…

proč
U nás prší za oknem,
venku do rybníků.
Proč rybička nezmokne,
když je bez deštníku?
Proč se ještě přihrne
a deštíček zdraví?
Pročpak rybky stříbrné
vůbec nerezaví?

co je to?
Za lesem uprostřed louky
stojí věšák na klobouky –
a přece si myslivci
klobouk ani čepici
na ten věšák nepověsí.
Pobíhal by někde v lesích…

mráz
Co dělají rybky,
když zlé mrazy padnou?
Chroupou z ledu střípky –
ale nenachladnou.
Na zádech i na břiše
pod ledem si plavou,
rybář sedí v kožiše,
kroutí nad tím hlavou.

salamoun hlemzyd srut


Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971