snoopy-ceskySnoopy je světový fenomén. Jeho autor Charles Schulz nám prostřednictvím několika jednoduchých čar a pár slov sahá do duše. Otevírá před námi otázky týkající se umění, literatury, teologie nebo třeba medicíny, ale ve své podstatě jako by v každém stripu hledal smysl života. Odpovědi si ale každý čtenář musí najít sám.

Komiks o hloubavém bíglovi a tak trochu zvláštních dětech už obletěl celý svět. V době své největší slávy byl vydáván v 26 jazycích v 75 zemích světa a komiksové stripy vycházely v 2 600 různých periodikách. Charles Schulz má vlastní muzeum, Snoopy se stal neoficiálním maskotem mise Apollo 10 na Měsíc, v USA se objevil na poštovní známce a měl i svou vlastní výstavu v pařížském Louvru.

Svět podle Snoopyho
je prvním českým výborem z komiksových stripů, které Charles Schulz denně kreslil pro americké noviny v letech 1970 – 1990. První strip Peanuts se objevil v novinách před neuvěřitelnými 60 lety. Hlavní hrdinové komiksu se prokousávají životem, zažívají křivdy, zklamání a často se propadají do pocitů zoufalství. A právě v tom snad tkví kouzlo Peanuts : každý z nás se v něm dokáže najít. Každý z nás se totiž někdy cítil osaměle, každý z nás si někdy připadal jako budižkničemu, kterého nikdo nemá rád a kterému se nic nedaří – a stejně tak každý z nás touží po lásce, pochopení a přátelství. Charlese Schulze dokázal vyjádřit tato velká témata a traumata našich životů komiksovým stripem s nadhledem, jež mu dává střecha psí boudy, a posunul je do civilní roviny. Peanuts jsou zrcadlem našich životů.

Láska podle Snoopyho
Ve Snoopyho světě je láska většinou zklamaná či nenaplněná a podobně jako v životě přináší hlavně hoře a problémy. Často se soudí, že Snoopyho dobrodružství jsou komiks pro děti – jenže tak tomu není: podobně jako třeba obtloustlý kocour Garfield potěší i Snoopy a jeho přátelé čtenáře všeho věku. Díky bravurnímu jazyku, laskavému i břitkému vidění světa, pronikavému humoru a geniálně jednoduchému výtvarnému pojetí se s dětskými postavami, které v knize řeší své existenciální krize a milostné problémy, ztotožníme všichni, ať už je nám deset, třicet, padesát či osmdesát.

Charles Schulz
má vlastní muzeum, Snoopy se stal neoficiálním maskotem mise Apollo 10 na Měsíc, v USA se objevil na poštovní známce a měl i svou vlastní výstavu v pařížském Louvru. S postavičkou Snoopyho se setkávají děti na penálech, tužkách nebo samolepkách, dospělí si zase mohou vybírat z celé škály oblečení, tašek nebo třeba balicích papírů. Snoopy se objevil též několikrát na filmovém plátně.

Knihu vydává nakladatelství Plus, Albatros media, 2010, 2011 | přeložil Petr Onufer

 

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik