martinova citanka petiska zmatlikovaSpojení dvou známých umělců - Eduarda Petišky a Heleny Zmatlíkové – není nijak neobvyklé. Všichni určitě znají Alenčinu čítanku, Aničku a básničku, Aničku a flétničku, Aničku malířku, Míšovo tajemství, Neviditelnou Zuzanka, knížku Bylo jednou jedno loutkové divadlo a další, ale hlavně a především Martínkovu čítanku a dvě klubíčka pohádek.

Knížka je to opravdu oblíbená a milovaná mnoha dětmi a právem patří do zlatého fondu české literatury pro děti.
Proto není divu, že ji Knižní klub vydává (téměř po čtyřiceti letech od prvního vydání, i když jednotlivé části vyšli již mnohem dříve) v dalším vydání.

Knížka přináší řadu jednoduchých pohádek o dětech a o zvířátkách a veselé obrázky Heleny Zmatlíkové. Malý Martínek žije s maminkou a tatínkem v domečku se zahrádkou. S kamarády Helenkou a Vítkem, s dědečkem, který k nim přijede na návštěvu, s pejskem Hafíkem a kočičkou Bělinkou poznává svět kolem sebe.
Děje se tu tolik zajímavých věcí! Kluci se rozhodnou upéct dort, Martínek s tatínkem sází jabloňku, vypořádá se se strachem z kamenného psa a nechá si statečně spravit děravý zoubek. S některými příběhy se děti mohly setkat již v podobě leporel (O jablůňce, Kam se schoval nůž apod.), ale to vůbec nevadí, protože kromě Martínkových dobrodružství čeká na děti i vyprávění o mnoha zvířatech a dědečkova, tatínkova, maminčina i babiččina pohádka. A k tomu navrch ještě dvě klubíčka dalších pohádek!

martinkova citanka450

Texty jsou vhodné pro děti předškolního a raného školního věku - k předčítání i k nácviku prvního samostatného čtení.
Takže neváhejte! Začátek školního roku se blíží a tahle knížka je pro prvňáčky jako stvořená.

Eduard Petiška / MARTÍNKOVA ČÍTANKA / Ilustrovala Helena Zmatlíková / Knižní klub, 2008 / 284 stran / 7. vydání, v Knižním klubu 4.

 

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu