birliban jagr

Birlibán je divné jméno pro malého kluka. Však knížka taky začíná: "Birlibán, Birlibán. Jaképak je to jméno? Uslyšíme snad pohádku o kouzelníkovi? Nebo o princi Birlibánovi? Anebo je to kouzelná průpovídka? Ale ne. Nebudeme čarovat."

S Birlibánem totiž prožijeme podivná dobrodružství.
Kdo z vás se například dostal do Bonbónovic, Neposluch nebo do Lenošindy. Birlibán rozhodně není vzorný, naopak dost zlobí. Rozhodně však není zlý, chce pomoci svému maňáskovi, zajíčkovi Janečkovi, chce ho chránit před mlsnou liškou a na svém putování objeví i další nové kamarády. Nakonec i porozumí, které věci by mohl udělat i jinak.

Birlibán patří k těm jedinečným dětským knihám, které nikdy z knihovny nevyřadíte.
Nejen díky vytříbené Petiškově češtině a neobyčejně povedeným Jágrovým ilustracím. Knížka je také výchovná. Birlibán učí děti, že musí dojíst snídani, že lenost je velmi hloupá vlastnost a že do hraček se nekope, ale chová se k nim stejně hezky jako k motýlům.

Knížka je vhodná před předškolní děti na předčítání, ale i mírně pokročilejší čtenáři si ji pak mohou přečíst sami.  

Birlibán | Eduard Petiška | Ilustrace Miloslav Jágr
Vydání sedmé, v Euromedia Group – Knižní klub, v nové grafické úpravě 1. vydání

birliban jagr petiska



UKÁZKA Z KNÍŽKY:

„Janečku, nespi,“ zatřásl Birlibán zajícem maňáskem.
Maminka otevřela dveře:
„Dobré jitro, synáčku, vstávej!“
A hned zase běžela do kuchyně, kde něco na plotně zasyčelo.
Birlibán by byl rád vstal, ale místo vstávání si jen vzdychl. Když vstane, bude se musit obléknout, a když se oblékne, bude se musit obout, a když se obuje, bude se musit umýt, a když se umyje, bude si musit čistit zuby, a když si vyčistí zuby, bude se musit učesat. Ach ouvej – tolik práce a hned po ránu, to se to na mě valí, myslil si Birlibán a zůstal ještě ležet a maminku neposlechl.
„Janečku,“ řekl maňáskovi, „vstávej, oblékni se, umyj se, a nezapomeň si učesat ouška.“
Janeček nic, ležel a nehýbal se. Birlibán se na Janečka rozzlobil a shodil ho z postýlky.
„To máš za to, že nechceš poslouchat,“ řekl Birlibán. Ale sám zůstal ležet v postýlce.
„Tak rychle, rychle,“ zavolala maminka, „už ať jsi z postýlky venku.“
Birlibán se zamračil a pomalu, pomaličku vstával a pomaličku, pomalu se oblékal. Jak je to špatně zařízeno, přemýšlel. Kdybych mohl, rozkázal bych šatičkám a botkám a šaty by se na mě samy navlékly, botky by se samy obouvaly a zavázaly. Hned by bylo celé ráno veselejší. Ale takhle?
A Birlibán se šel umýt do koupelny. Hodně vody vystříkal z umývadla na dlaždičky a jen málo si namočil obličej. „Zoubky by se měly také čistit samy a vlasy samy česat,“ bručel si. „Jak by to bylo hezké a na hraní by zbylo víc času.“

birliban450_1.jpg

Inspirující myšlenky...

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání. A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování. Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes... Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy... Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla. Obludná zdeúřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Jan Werich