misa130.jpgPůjdete také letos poprvé do školy jako malý Míša? Tak to vás jistě budou zajímat jeho malá i velká dobrodružství. Kdo je to vlastně tajemný Brehule - strašidlo, nebo něco docela jiného?

Co se přihodilo na výstavě starých hraček v muzeu?
A kdo upustil do sněhu cínového vojáčka na koni?
Je to všechno pořádně zamotané, ale naštěstí je tu Míšova babička, a ta si ví rady vždycky!

KNIHA JAK VYŠITÁ PRO PRVNÍ ČTENÍ

Eduard Petiška | Míšovo tajemství | Ilustrovala Helena Zmatlíková
vyd. Eudromedia Group – Knižní klub, 2008 (2. vyd., 1. vyd. 1984 Albatros

UKÁZKA Z KNIHY

misa300.jpgAlenka dopsala úkol a odešla k Barborce. Barborka půjde letos také poprvé do školy. Jako Míša. Maminka je na nákupu. Míša by mohl jít k Přemkovi. Přemek je jeho kamarád. Ale raději zůstane s babičkou doma.
„Tak jsme sami,“ řekne babičce a má z toho radost. S babičkou si má Míša vždycky co vyprávět.
„Povídej, Míšo, co je nového?“ zeptá se babička.
„Přemek potkal na ulici psa, pohladil ho, a pes ho kousnul,“ řekne Míša.
Chvíli si s babičkou povídají o psech. O hodných i o těch, co koušou. Jenže nikdy nevíš, který je hodný a který kousne.
„A Břehule se pořád schovává…“
Hrát si na medvěda je tajemství, ale Břehule je ještě větší tajemství.-
Tohle tajemství se týká domu, kde nikdo nebydlí. Opravdu nikdo? Ve starém domě je krám a má přes výkladní skříň staženou rezavou roletu. Vedle výkladní skříně jsou dveře do krámu a před nimi je mříž. Na rezavé roletě se dá přečíst oprýskaný nápis:

Josef Brehule

Co je na roletě napsáno, vědí ti, kdo umějí číst, i ti, kdo se číst ještě nenaučili.
Okolo krámu chodívá do školky Míša s maminkou.
„Mami, počkej,“ prosí Míša. Dívá se mříží do krámu. Sklo ve dveřích za mříží je rozbité a uvnitř v krámě je tma. V té tmě je schovaný Brehule. Váša prý ho viděl.
„A jak vypadal?“
„Jak? Jako strašidlo,“ povídal Váša.
„Může se strašidlo jmenovat Brehule?“ zeptá se Míša babičky.
„Proč ne? Ale pan Brehule nevypadal jako strašidlo. Už jsem ti říkala, že jsem ho znala.“
„Povídej mi o něm.“ Když babička přijede na návštěvu, musí znovu a znovu vyprávět. Jak pan Brehule vypadal, jaké měl na bradě vousy a co v krámě prodával. Hřebíky, šroubky, kleště, roury ke kamnům, ale také hračky, malé panenky a pistolky.
„A co ještě?“
„Co ještě?“ vzpomíná babička, „hrábě a konve.“
„A ještě.“
„Ještě kuličky,“ řekne babička.
Tak a teď je to všechno.
„Třeba tam v krámě něco zůstalo,“ zatouží Míša.
„I nezůstalo. Ledaže tam běhají myši.“
To snad ani není možné, aby tam nic nezůstalo, myslí si Míša. V té tmě musí něco být.

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii