V Česku málo známý autor, přestože americký spisovatel a ilustrátor Arnold Lobel vytvořil obrázky k více než šedesáti knihám různých autorů. Navíc napsal a také ilustroval na dvacet autorských knížek, které mají nepostradatelný humor a jejich základním tématem je láska a přátelství.

pan sova lobel

Jeho stále oblíbené knížky Kvaka a Žbluňka patří u nás mezi jeho nejznámější. Po delší době vyšla konečně další knížka. Jmenuje se Pan Sova a stejně jako knížky s „obojživelnými“ kamarády ji určitě nepřehlédněte.

Pan Sova bydlí v malém útulném domečku. Žít sám není snadné, někdy má pan Sova i strach, jindy se mu stýská po kamarádovi, se vším si musí poradit sám. O neuvěřitelné zážitky však nemá nouzi. Jeho bláznivé, nepraktické a dětinské nápady jak problémy řešit, okouzlí malé i větší čtenáře.

Dozvíte se třeba koho si pan Sova pozval na návštěvu, jak se vaří slzičkový čaj, co dělají divné boule v jeho posteli, jak být na dvou místech najednou nebo co se děje s Měsícem. Pana Sovu si prostě nelze nezamilovat. V milém vyprávění o panu Sovovi si najde pointu malé dítě, stejně jako uvědomělý dospělák. Zkuste to. Knížka vychází v edici První čtení.

Arnold Lobel / PAN SOVA / Přeložil Pavel Šrut / ilustroval Arnold Lobel / Albatros, 2008, vydání 2., Albatros, 1996, vydání 1. / 64 stran

lobel pan sova
Ilustrace Arnold Lobel.

UKÁZKA Z KNIHY

Pan Sova byl doma.
”To je ale krása, sedět doma u krbu a dívat se do ohně,” liboval si.
”Venku fičí studený vítr a sype se sníh. Udělám si k večeři něco teplého!”
A těšil se na horkou hráškovou polévku a na topinku s máslem.
Vtom uslyšel rámus a rány na domovní dveře.
”Kdo je tam venku? Kdo mi teď v noci bouchá a tluče na dveře?” lekl se pan Sova.
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr a mráz.
Pan Sova se zase posadil u krbu.
Zvenku se ozval ještě větší rámus.
”Kdo to jen může být?” divil se pan Sova.
”Kdo mi mlátí do dveří v téhle ošklivé noci?”
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr, sníh a mráz.
”Aha, to chudinka Zima mi klepe na dveře,” řekl si pan Sova.
”Asi by se ráda posadila u ohně. Udělám dobrý skutek a pozvu ji dál.”
Pan Sova otevřel dveře dokořán.
”Pojď dál, Zimo,” řekl.
”Posaď se na chvíli, ať se ohřeješ.”
Zima vešla do domu. Přímo tam vrazila! Ledový vichr odhodil pana Sovu na zeď. Zima se prohnala po pokoji. Sfoukla oheň v krbu. Pěkná návštěva! Sníh zavířil schodištěm a zahučel dolů do haly.
”Zimo!” křičel pan Sova. ”Jsi můj host. Takhle se přece nemůžeš chovat!”
Ale Zima ho neposlechla. Skočila do okna a snažila se utrhnout rolety. Hráškovou polévku proměnila v kus zeleného ledu. Zima prošmejdila každou místnost v domě pana Sovy. Za chvíli všechno pokryl bílý sníh...

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii