ja_se_stehovat_nechtelJak delší dobu pozorujeme, spisovatelka Daniela Krolupperová je čím dál populárnější. Píše poutavé a netradiční příběhy pro malé děti, které jsou čtivé a srozumitelné a navíc nenápadně formují jejich myšlení. Nejinak je to s příběhem o stěhování, které, jak mnozí asi ví, může být pro dítě velmi stresující.

Každý psycholog vám řekně, že náhlá změna prostředí, ať je to domov, škola apod. může dítě na dlouhou silně traumatizovat. A věřte nebo nevěřte, taková knížka, ve které děti najdou řešení svého bolestivého problému, jim může pomoci víc jak armáda psychologů.

Malý Martin se s rodiči o prázdninách po první třídě přestěhoval do velkého města a musel nastoupit do nové školy. Všechno je tu cizí. Martin je uzavřený a nesmělý chlapec a neučí se nijak skvěle. Je mu jasné, že získat nové kamarády nebude jen tak. Pro své jméno se hned první den stává středem posměchu, který začne tvořit úrodné podhoubí pro rodící se náznaky šikany.

I když téma je neveselé, příběh sám je zábavný a s dobrým koncem, takže v dětech nevyvolává úzkost. Naopak posiluje vědomí, že když se člověk snaží, zvládne i věci, ze kterých měl strach. Formálně knížka odpovídá veškerým nárokům na první samostatnou četbu – krátké věty, krátké kapitoly, žádná cizí slova. Knížka je vhodná pro společnou četbu na prvním stupni základních škol.

Ojedinělost zpracovávaného tématu přináší jedinečnou příležitost, jak i s nejmenšími dětmi probírat potíže, které se mohou objevit v dětském kolektivu. Pokud se děti v nejútlejším věku naučí nepřijímat nežádoucí chování, je tu naděje, že ani jako starší skutečně nebudou šikanu tolerovat.

Já se nechtěl stěhovat! | Daniela Krolupperová | ilustrovala Katarína Ilkovičová | vydala Mladá Fronta 2009 | Knížka pro začínající čtenáře


Ukázka z knížky


Martin s maminkou tiše vešli do školy. Zevnitř byla snad ještě větší, než se zdála zvenku. Tolik chodeb! Jak se tady má jeden vyznat? Martin se zastavil. Mezi tolika dětmi, které si radostně povídaly, se cítil ještě víc sám a cizí. Pevně se chytil maminky za ruku.
„Já chci domů…“ řekl docela potichoučku.
Maminka ho pohladila po střapaté hlavě. „Doma jsme teď tady. Neboj, zvykneš si.“ Potom se na Martina usmála. Ale stejně měl Martin pocit, že to říkala trošku smutně. Maminka znovu vykročila a Martin se přidal.
Po chvíli hledání se zastavili přede dveřmi s cedulkou II. B. Martínkova nová třída. Martin do ní opatrně nakoukl pootevřenými dveřmi. Děti uvnitř se vesele bavily. Nad lavicemi proletěla papírová vlaštovka.
Na chodbě se objevila paní učitelka. Byla vysoká, mladá a hnědovlasá. Na sobě měla dlouhou hnědou sukni a usmívala se.
„Ahoj, ty musíš být Martin,“ řekla Martinovi a zlehka ho pohladila po rameni.
Martin zrudl. „Ano,“ odpověděl a sklopil hlavu. Takže neviděl, jak se nová paní učitelka usmála na maminku. Ale slyšel ji, jak říká: „Já už si Martínka odvedu do třídy!“ Maminka se rozloučila a paní učitelka s Martinem vešli dovnitř.
Najednou stál Martin před tabulí. Docela sám. Z lavic na něj zvědavě koukalo šestadvacet párů cizích očí. Děti zmlkly a zvědavě si ho prohlížely. Co tu dělá?

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii