ja_se_stehovat_nechtelJak delší dobu pozorujeme, spisovatelka Daniela Krolupperová je čím dál populárnější. Píše poutavé a netradiční příběhy pro malé děti, které jsou čtivé a srozumitelné a navíc nenápadně formují jejich myšlení. Nejinak je to s příběhem o stěhování, které, jak mnozí asi ví, může být pro dítě velmi stresující.

Každý psycholog vám řekně, že náhlá změna prostředí, ať je to domov, škola apod. může dítě na dlouhou silně traumatizovat. A věřte nebo nevěřte, taková knížka, ve které děti najdou řešení svého bolestivého problému, jim může pomoci víc jak armáda psychologů.

Malý Martin se s rodiči o prázdninách po první třídě přestěhoval do velkého města a musel nastoupit do nové školy. Všechno je tu cizí. Martin je uzavřený a nesmělý chlapec a neučí se nijak skvěle. Je mu jasné, že získat nové kamarády nebude jen tak. Pro své jméno se hned první den stává středem posměchu, který začne tvořit úrodné podhoubí pro rodící se náznaky šikany.

I když téma je neveselé, příběh sám je zábavný a s dobrým koncem, takže v dětech nevyvolává úzkost. Naopak posiluje vědomí, že když se člověk snaží, zvládne i věci, ze kterých měl strach. Formálně knížka odpovídá veškerým nárokům na první samostatnou četbu – krátké věty, krátké kapitoly, žádná cizí slova. Knížka je vhodná pro společnou četbu na prvním stupni základních škol.

Ojedinělost zpracovávaného tématu přináší jedinečnou příležitost, jak i s nejmenšími dětmi probírat potíže, které se mohou objevit v dětském kolektivu. Pokud se děti v nejútlejším věku naučí nepřijímat nežádoucí chování, je tu naděje, že ani jako starší skutečně nebudou šikanu tolerovat.

Já se nechtěl stěhovat! | Daniela Krolupperová | ilustrovala Katarína Ilkovičová | vydala Mladá Fronta 2009 | Knížka pro začínající čtenáře


Ukázka z knížky


Martin s maminkou tiše vešli do školy. Zevnitř byla snad ještě větší, než se zdála zvenku. Tolik chodeb! Jak se tady má jeden vyznat? Martin se zastavil. Mezi tolika dětmi, které si radostně povídaly, se cítil ještě víc sám a cizí. Pevně se chytil maminky za ruku.
„Já chci domů…“ řekl docela potichoučku.
Maminka ho pohladila po střapaté hlavě. „Doma jsme teď tady. Neboj, zvykneš si.“ Potom se na Martina usmála. Ale stejně měl Martin pocit, že to říkala trošku smutně. Maminka znovu vykročila a Martin se přidal.
Po chvíli hledání se zastavili přede dveřmi s cedulkou II. B. Martínkova nová třída. Martin do ní opatrně nakoukl pootevřenými dveřmi. Děti uvnitř se vesele bavily. Nad lavicemi proletěla papírová vlaštovka.
Na chodbě se objevila paní učitelka. Byla vysoká, mladá a hnědovlasá. Na sobě měla dlouhou hnědou sukni a usmívala se.
„Ahoj, ty musíš být Martin,“ řekla Martinovi a zlehka ho pohladila po rameni.
Martin zrudl. „Ano,“ odpověděl a sklopil hlavu. Takže neviděl, jak se nová paní učitelka usmála na maminku. Ale slyšel ji, jak říká: „Já už si Martínka odvedu do třídy!“ Maminka se rozloučila a paní učitelka s Martinem vešli dovnitř.
Najednou stál Martin před tabulí. Docela sám. Z lavic na něj zvědavě koukalo šestadvacet párů cizích očí. Děti zmlkly a zvědavě si ho prohlížely. Co tu dělá?

Inspirující myšlenky...

Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!
Ivan Alexandrovič Gončarov, Oblomov