huxley prekrasny svet konec civilizace
Kdo četl Huxleyho romány nebo některé z jeho esejů, zažil setkání s výjimečným intelektem. Skutečnou raritu ze spisovatelova pera vydalo v Česku poprvé nakladatelství Meander - Huxleyho jediný příběh pro děti, který nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944.
Knížka se jmenuje a představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.

vrany z hruskovic huxley

O čem je krátký, ale poučný příběh ?
Manželé Vránovi se nemohou dočkat potomstva, protože pod kořeny jejich stromu žije chřestýš, který každý den šplhá do jejich hnízda a pojídá jim všechna vajíčka. Jak by mohla slabší zvířata čelit predátorovi? Pouze myšlením a inteligencí. Jak přesně si mírumilovná ptačí rodinka poradí s útočníkem – to si přečtěte z knížky. Já prozradím jenom to, že jde o postup stejně neobvyklý jako je i trest, kterého se na konci příběhu dostane hadovi.

Říct o Huxleyho pohádce, že v ní dobro vítězí nad zlem, je málo.
Stejně důležitým sdělením toho krátkého příběhu je, že rozum vítězí nad hrubou sílou. Jaké jiné poslaní bychom taky mohli čekat od autora, který kdysi břitce poznamenal, že „větší část lidského života je dlouhotrvajícím úsilím vyhnout se myšlení“?

Huxleyho jediná pohádka je příležitostí jak seznámit i velmi malé děti s tvorbou opravdového velikána světové literatury a jak je na základě ponaučení z příběhu podpořit k vývoji v myslící bytosti. Huxleyho knihu v prvním českém vydání omaloval mimořádný malíř Jiří Sopko. Jeho manželé Vránovi s člověčí mimikou jsou tak přesvědčiví, že nás ani nepřekvapuje, že mluví a myslí jako lidé, aniž by měli boty a čepice. 

Vrány z Hruškovic / Aldous Huxley / Ilustruje Jiří Sopko / Přeložila Ivana Pecháčková / vydal Meander


Inspirující myšlenky...

Dolanský mlýn najednou se zastavil. Byloť to ponejprv zas po třiceti letech. Tenkrát zemřel starý mlynář, dnes jeho syn. Mlýn dolanský dle starého obyčeje se zastavil při posledním pána svého vzdechnutí a celé okolí nad nenadálým, neobvyklým tím tichem takřka zkamenělo. Štěpy v sadě, obalené květem růžovým a bílým, podivením sebou ani nepohnuly, větřík jasnou hladinu rybníka po celé ráno dovádivě rozzčeřující úžasem zatajil dech, šepotavé rákosí ostýchavě oněmělo. V olších u potoka to utichlo jako v kostele. Strnadi a drozdové o závod v lupenatém jich chládku prozpěvující ani tam již netíkli, co jim selhal průvod ze mlýna. A čáp jako starý mudrc okolo vody zamyšleně se procházeje, zůstal zaraženě na jedné noze stát; nedůvěřivě zíral k mlýnu, jakoby očekával, že bílé to stavení, oblité nejzlatějším slunéčkem májovým, asi tak neočekávaně zmizí, jako v něm zanikl klepot veselý…
Karolina Světlá, Kříž u potoka