hloupeznici_kratochvilNakladatelství Mladá fronta vydalo v edici Už umím číst půvabnou knížku, novinku Miloše Kratochvíla Hloupežníci s ilustracemi Lukáše Urbánka, o kterém, troufáme si říci, ještě uslyšíme. Rovněž zdařilá je grafická úprava Kláry Šimečkové. Že by se blýskalo na lepší časy? V poslední době se u Mladé Fronty objevují velmi pěkné knížky pro děti častěji. Vtipný text známého a oblíbeného autora ilustrace doprovázejí kongeniálně a my jsme rádi, že tuto knížku můžeme rovněž doporučit.

A jak to bylo, když Miloš Kratochvíl vymýšlel knihu Hloupežníci aneb Čím jsou hloupí a co loupí?

A víte proč Miloš Kratochvíl vymyslel tuto knihu a nazval ji Hloupežníci?

Miloš Kratochvíl: Když moje oblíbená redaktorka Lucie Šavlíková vymyslela v Mladé frontě edici Už umím číst, vybídla mě, jestli bych se nepokusil nějaký příběh pro nejmladší čtenáře napsat. Možná to myslela jako fór, protože dobře ví, že píšu jinak, než je obvyklé u knížek prvního čtení. Jenže já mám výzvy rád, nechci nic vzdávat a tak jsem hledal jinou cestu. Nepřemýšlel jsem o příběhu, ale hrál jsem si se slovy, jak je to obvyklejší, když se píše básnička. Tak se mi narodilo v hlavě slovo hloupežníci. Přiznám se, že se mi hodně líbilo. A pak mi Někdo (všichni spisovatelé znají ten zřetelný, klidný, samozřejmý, ale bohužel stručný a málokdy přicházející hlas) nadiktoval do bloku:
Hloupežníci byli tak hloupí, že neuměli do pěti počítat. To jim ale zase tolik nevadilo, protože byli jenom tři. Jmenovali se První, Druhý a Třetí. Druhý a Třetí si občas pletli, který je který. První ne, to byl velitel...
Vymyslel jsem už jen proč jsou hloupežníci hloupí a co loupí. A protože si v každém příběhu musí hrát někdo s někým nebo proti někomu, dal jsem jim jako protihráče maličké mluvící světýlko, které vidíme, i když zavřeme oči.

Malá ukázka z knížky

„Nevím…“ Matyáš chtěl vysvětlit, jak se to odpoledne semlelo. Ušatý hloupežník ale zavřískal:
"Nic vědět nemusíš! Jsi hloupežník!“
„Jo, hloupežník! A to je nejlepší!“ přidal se nosatec. „Ničím si nelámej nohu, brácho!“
„Neříká se spíš: nelámej si s tím hlavu?“ opravil ho Matyáš.
Nosáč se zašklebil. „Hlavu nebo nohu, to je fuk! Hloupežníci můžou říkat, co chtějí!“
„Tři a tři je pět!“ zakvičel ušoun.
„Šest,“ řekl Matyáš.
„Devět,“ udělal na něj dlouhý nos nosáč a nafoukl se. „Hloupežník může říct, co se mu hodí. Tím je nejnemocnější!“

hloupeznici_urbanek

Inspirující myšlenky...

Má-li existovat don Juan, musí na světě existovat pokrytectví. Ve starověku by byl don Juan jakýmsi výsledkem bez příčiny; tehdy bylo náboženství slavností, pobízelo lidi k rozkoším; jak by bylo mohlo hanobit lidi, kteří si z jisté rozkoše dělali smysl svého života? Jedině státní správa mluvila o zdrženlivosti; zakazovala věci, které mohly škodit vlasti, to jest zájmům uznávaným obecně, nikoli to, co může škodit jednotlivci, když jedná. Každý muž, měl-li zálibu v ženách a mnoho peněz, mohl být v Athénách donem Juanem, proti tomu nikdo nic nenamítal; nikdo nehlásal, že život na této zemi je slzavé údolí a že trpět je záslužné.
Stendhal, Italské kroniky