born chytrolini z hloupetina zacek
Knížka Chytrolíni z Hloupětína a je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračních popletů a trumberů, kteří uvěří každému nesmyslu a nechají se napálit kdejakým kuliferdou. Těm sečtělejším možná připomene legendární knihu Saltykova-Ščedrina: Kronika města Hloupětína, Odeon, Praha, 1990. Ale ta je určena dospělým. I když...

V knize Chytrolíni z Hloupětína se dizvíte, jak pěstovali koláče, jak pytlovali vítr pro případ bezvětří, jak stavěli most na kopci, jak slavili masopust s uprchlým medvědem, jak vynalezli ponorku, jakou medicínu užívali na zmoudření, jak si poradili s bezhlavým rytířem, jak si nechali prodloužit léto a zkrátit zimu, jak chovali v rybníku velryby, jak přemohli čerta, jak se dostalo prase do hloupětínského erbu, a prožijete s nimi řadu dalších dobrodružství.
Ale jak připomíná autor, čím víc bláhovostí provádějí hloupětínští sousedé, tím víc s těmi zoufalci začneme sympatizovat a nakonec nám jejich zápas se zlomyslným osudem začne tak trochu imponovat. Nejsme vlastně jejich potomci? Stačí se rozhlédnout, otevřít noviny nebo pustit televizor, abychom viděli, že i my žijeme v epoše bláznivin a pošetilostí. Máme se tím jen užírat a trápit? Raději se tomu upřímně zasmějme, ale také pochopíme proč takové pošetilosti ve světě vznikají.

zacek born chytrolini z hloupetina
Po Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, Čarodějných pohádkách pro malé kouzelníky, Chytrých pohádkách pro malé rozumbrady a svazku Ezopových bajek přicházejí tak básník Jiří Žáček a malíř Adolf Born s další knihou pro malé čtenáře.

Ukázka z knihy / Pánbůh to má těžké

Hloupětínští byli lidé bohabojní, ale hašteřiví. Nejen že se hašteřili manželé s manželkami, děti s rodiči, soused se sousedem, ale oni se hašteřili se samotným Pánembohem.
Jednou se v kostelíčku sešel soused Křapáč se sousedem Střapáčem.
„Abys věděl, Panebože,“ modlí se Křapáč, který je vinařem, „když zařídíš, aby bylo tři neděle teplo a slunečno, hrozny budou pěkně zrát a sládnout, a já ti za to přispěju na kostelíček kulatou sumičkou.“
„Dobrotivý Bože,“ drmolí Střapáč, který sedlačí, „je strašný sucho, všechna zeleň usychá a vadne. Když na mý pole každej den sešleš vláhu nebeskou, budu mít pěknou úrodu a rád se ti za to odvděčím hromádkou zlatých.“
„Nenaslouchej mu, Panebože,“ volá Křapáč, „když bude pršet, přijdu na mizinu! A to bych se na tebe musel vážně zlobit!“
„A když bude sucho,“ kontroval Střapáč, „budu mít po úrodě já. Panebože, pořádně si rozmysli, komu pomáháš!“
Druhý den vypukla bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Navečer přišel do kostelíčka zamračený Křapáč, před oltářem si stáhl kalhoty, ukázal holou panimandu a zavrčel:
„Na kostelíček ať ti přispěje Střapáč! U mě máš utrum!“
Ano, v Hloupětíně to má Pánbůh těžké. Když vyhoví jedněm, zlobí se na něj druzí, a když se zavděčí druhým, hněvají se třetí. Ale ani Pánbůh není bez viny – kdo stvořil lidské pokolení, ten si nemá co stěžovat!

 


Pohádky pro děti – nové knihy

Jacques Prévert. Moudré pohádky pro nehodné děti

Kam všichni tak spěcháme? Proč se nezastavíme a nesrovnáme si v hlavě, co je podstatné a co ne? V roce 1985 dvě redaktorské d...

Sněhová víla. Vánoční pohádka pro první čtení Daniely Krolupperové a Lucie Dvořákové

Jednoduchý vánoční příběh pro malé čtenáře, vhodný jako první čtení. ...

Kouzelné pohádky vánočního zvonku Františka Kožíka

Vánoce – to bylo pro Františka Kožíka kouzelné slovo, znamenaly pro něj nejen vzpomínky na dětství, ale i právě prožívan...

Knoflíková pohádka. Neobyčejná kniha pro děti Olgy Hejné a Evy Bednářové

Dětsky velmi přitažlivá pohádka o chlapci, který hledá knoflíky, jež mu chyběly, když recitoval básničku pro pana hejtmana...

Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové

Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježib...

Myšlenky z knih

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu