rybi slibyPohádkový příběh Rybí sliby zavede malé čtenáře do tajemného světa vod: Mořskou panenku Helenku začaruje zlý černokněžník Mořemor mocným kouzlem.

Protože se odmítla stát jeho ženou a dala přednost maličkému ráčkovi poustevníčkovi, rozhodne se zničit jejich společné štěstí. Odčaruje panenku z rodného moře daleko do cizí země – k prameni horského potůčku. Panenka se musí vydat na nelehkou, nebezpečnou a dlouhou cestu po vodě zpátky domů. Pomocnou ruku či ploutev jí podají nejen ryby, ale i ostatní vodní tvorové a živočichové žijící na vodním břehu. Pomohou také víly a dokonce i samotná vodní paní.


Příběhu i přes jeho didaktickou stránku nechybí špetka napětí a také trocha humoru. Kouzlenou atmosféru celého vyprávění dokreslují křehké a půvabné ilustrace Evy Chupíkové.

Rybí sliby | Daniella Krolupperoivá | ilustrace Eva Chupíková | Vydal Portál 2011

Ukázka z knihy:
Černokněžník Vrkous nebyl tak blízko, jak se víla Ernestýna obávala. Tou dobou právě uděloval rozkazy svému hlavnímu služebníkovi – šídlu. Jenomže dneska ho nějak nepoznával. Šídlo bylo vzpurné.
„Oběd,“ přikázal vyhládle černokněžník.
Šídlo se ani nepohnulo.
„Řekl jsem oběd,“ zopakoval černokněžník a v obličeji zrudl hněvem.
Šídlo se ušklíblo. Když to černokněžník uviděl, vztek jím zalomcoval tak, že málem ztratil rovnováhu.
„Ty se na mě budeš šklebit!? Ty, můj služebník?!“ zasípal zuřivě, jelikož vzteky taky skoro ztratil hlas.
„Já už nejsem ničí služebník,“ odpovědělo stroze šídlo. „Jsem boháč. A nejspíš si najmu nějakou mušku na úklid.“
Černokněžník Vrkous měl pocit, že špatně slyší.
„Ty a boháč?“ zeptal se šokovaně a uši se mu údivem vytočily do kornoutů.
„Mám majetek,“ informovalo ho šídlo. „Perlu. Tu nejvzácnější a nejdražší.“
Na ta slova černokněžník vyskočil, jako kdyby ho vystřelili z praku. To přece jemu mají patřit všechny perly! To on se chystá na velký lup do zámku vodní paní! Všechny perly musí být jeho! Vřítil se do příbytku, kde šídlo žilo, a okamžitě perlu uviděl. Chňapl po ní a hnal se za šídlem. Za trest ho promění v písek. Anebo v bahno.
Jenomže tak hloupé šídlo nebylo. Když vidělo černokněžníkův vztek, hned mu bylo jasné, že přestřelilo. V tu chvíli už svištělo jako blesk co nejdál od Vrkouse. A protože Vrkous byl pomalý a nerad spěchal, nechal šídlo šídlem a raději se kochal perlou. A kochal se tak, že ho ani nenapadlo zamyslet se nad tím, kde vlastně šídlo k téhle vzácné nádheře přišlo. 

chupikova rybi