dva_tucty_1.jpgV loňském roce jsme referovali o publikaci DVA TUCTY plzeňských pohádek a pověstí. Jejích čtyřiadvacet příběhů dali tehdy dohromady Zdeněk Zajíček a publicistka Markéta Čekanová za výtvarného doprovodu stále populárnějšího výtvarníka Vhrstiho. Vtipem sjednocujícím pojetí se už tehdy stalo odvážné uchopení několika „zrnek“ české historie a jejich obalení invenčními smyšlenkami. Letos totéž pokračuje ve druhém dílu, jehož jasně žlutá obálka (opět Vhrsti) hezky ladí s předchozí červení.

Autoři si přitom vzali k srdci i některá poučení, a tak za každou kapitolu (tentokrát je jich rovných třicet) přidali nově i doušku Zrnko pravdy, a tak je tomu čtenáři, kterého nezajímají pouze poutavé příběhy, připomenuta formou těchto dovětků i SKUTEČNÁ historie, a to nejen Plzně. „Pohádky a pověsti“ se totiž tentokrát odehrávají i na hradě Přimda, v Domažlicích, na Šumavě, v Sušici, v Klatovech, v Nepomuku pod Zelenou Horou, v Přešticích, Blovicích, Brdech, ve Spáleném Poříčí, ve vsi Řebřík i na Krašově, v Kaceřově (kde překvapí varianta grispekovské tragédie), ve Stříbře i na hradě Gutštejn. V knize najdeme i pestré znaky všech dotyčných měst a barevnou mapu. Oproti loňským 84 stranám se dočkáme rovné stovky. Když jsem se spoluautorky zeptal, zda nakonec nevytvoří celou trilogii, zmínila jako nejbližší možný termín rok 2009. „Po Plzni jste zpracovali západ naší vlasti, a tak si lze představit, že po takovém pozvolném rozjezdu pojedná třetí část už o celých Čechách,“ napadlo mne a Markéta Čekanová tu možnost skutečně označila za jednu z plánovaných variant.

Nicméně i „pouze“ na západě zbývá stále dost míst, která Zdeňka Zajíčka inspirují k novým a novým pověstem. A nad některými se určitě zarazí i etnolog (a autor Černých sanitek) Petr Janeček. Jak by ne. Tvůrci „Dvou kop“ látku totiž dovedli od prvních Slovanů až do poloviny dvacátého století. „A tak zde čtěte i příběh děvčátka, které právě prožívá druhou světovou válku,“ upozorňuje Markéta. „Zrovna tak se dovíte, který český kníže ukradl Němcům hrad a proč stoupá dým ze stolové hory u Nečtin.“ „Ale dovíme se pravdu?“ „Bez komentáře,“ usmívá se spoluautorka, která v „dotazníku“ na deskách knihy označuje za svou nejmilejší činnost spánek a za „nejmilejší místo Plzeňského kraje“ vlastní postel. Je to těžko k uvěření! Vždyť jenom letos stihla napsat vedle bezpočtu článků i dvě další knihy s tituly „Stavby pro volný čas Plzeňského kraje“ (vyšlo i anglicky) a „Dobřanský rodák Ota Koval“ o známém filmovém režisérovi (1931-1991, např. My tři a pes z Pětipes) upoutaném bohužel od poloviny sedmdesátých let na invalidní vozík.

Původní „Dva tucty“ uzavíralo vyprávění o plzeňské Madoně s titulem Kolik tváří má život. První knize dodalo až nadčasovou perspektivu, jak si v Plži všimla už kritička Helena Chýlová. A jak je tomu dnes? „Půl kopy“ uzavírá pohádka O vánočním andělovi a dvou velkých přáních, která se týká problematiky česko-německých vztahů, a právě takovýto nadnárodní charakter vyprávění přiměje možná někoho i k převedení pohádek do němčiny, podobně tomu, jako je už první kniha chystány k vydání na Ukrajině a v Bělorusku. Ne, nikdy se nejspíš nedovíme, jaký byl podíl toho kterého z autorů na tom kterém příběhu, ale i to je zřejmě podstatou celé jejich odvážné hry, která podle mého názoru symbolizuje i rozvolněnost dnešní doby, kdy je možno (ne-li záhodno) s veselou ladovskou fantazií a bez hranic stavět nové na základy akurátnějších děl starých bardů, sběratelů a editorů, jimiž byli na Plzeňsku J. Schiebl, M. Bělohlávek, L. Lábek a V. Havlic a již v patnáctém století i básník Kašpar Ladislav Stehlík-Acantis z Čeňkova.

dva_tucty_cover130.jpgProfesor Viktor Viktora ostatně v tisku připomněl v souvislosti s vydáním „Dvou kop“ i daleko pozdější díla Ignáce Lederera, Jana Antonína Šrámka, Karla Vaněčka, Viléma Stanislava Šály, Franka Weniga i naší současnice Marie Korandové. Ale nikdo, snad opravdu nikdo ze všech jmenovaných se až dosud neodvážil vtisknout své publikaci TOLIK bezbřehé fantazie a fabulovat natolik nezkrotně a oslovovat s takovou odhodlaností jak děti, tak i dospělé, a to zároveň. „Pro potěchu všech, kdož mají dětskou duši,“ vepsali autoři do záhlaví a není proto od věci i bez ironie připomenout také nezapomenutelného snílka a konstruktéra už navždy zafixovaných českých dějin, totiž Václava Hájka z Libočan.

Kniha vyšla v nákladu dva tisíce šest set výtisků a my závěrem připomeňme, že obsáhlý rozhovor s členkou Střediska západočeských spisovatelů, televizní moderátorkou a recitátorkou Markétou Čekanovou přinesl v minulém roce Portál české literatury.

Markéta Čekanová, Zdeněk Zajíček:
Půl kopy pohádek a pověstí z plzeňského kraje
(RLA Stallion, Plzeň 2007)



Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí
ukázka z knihy

JAK SI STRAŠIDLA ROZDĚLILA SVĚT

dva_tucty_2.jpg V dobách tak dávných, že je žádný živý tvor nepamatuje, v časech, kdy čas nepádil tak jako dnes, ale šel tak pomalu, až se zdálo, že stojí, zkrátka nesmírně dávno žily všechny nadpřirozené bytosti, strašidla, strašidýlka, dobré i zlé síly pěkně pospolu, v temných a vlhkých lesích uprostřed země, jíž se mnohem a mnohem později začne říkat Čechy.

 Na místě, kde soutok čtyř řek vytvořil ostrovy, ostrůvky, slepá ramena i divoké proudy od věků do věků žili duchové, bozi i permoni, rarášci, hejkalové a divoženky, taky draci, jezinky, vodníci, baziliškové, ba i čerti, mulisáci a mývalové, trollové, elfové, upíři, skřítkové, dokonce obři, džinové, obludy a nestvůry, mátohy, přeludy a poltergeisti, no vůbec veškerá představitelná dobrá i zlá havěť tu byla. Nejvyšší moc nad nimi všemi měl zvláštní obrovský tvor, jenž chodil nohama po zemi, ale hlavou se dotýkal oblak, dovedl poručit ohni i slunci, sílu měl tak obrovskou, že hravě přepral dva draky najednou a moudrostí se mu nevyrovnal ani ten nejchytřejší šotek. A že to věru potřeboval! Nebylo dne, aby Radhoust, jak se tenhle velikán mezi všemi nadpřirozenými bytostmi jmenoval, nemusel řešit nějakou hádku, tahanici, strkanici, třenici nebo polízanici. Tu si stěžovaly bludičky, že jim hejkalové kazí svým vytím jejich noční tance. Tu mu došla trpělivost s čerty, kteří svýma pekelně umouněnýma rukama špinily bílá těla přeludů a přízraků. Jindy mezi sebou vedli válku vodníci říční s vodníky rybničními, pak se zas hádali duchové, revenanti a poltergeisti, kteří z nich jsou strašidelnější.
Radhoust vždy na znesvářené skupinky zahromoval svým hromským hlasem, sem tam nezbedníka za trest přesadil do jiné louže nebo do jiného lesa a zas byl chvilku pokoj. Neshody a vády mezi strašidly ale nebraly konce. Spíš naopak. Ať Radhoust shůry hromoval, jak chtěl, hádky a boje byly čím dál větší.

Hejkalové tvrdili, že lesy jsou jejich a baziliškové, vlkodlaci a jiná čeládka že tu nemá co pohledávat. Hejkali tak ukrutně a strašně, až Radhoustovi uši zaléhaly. Baziliškové a vlkodlaci stíhali hejkající obludy mezi stromy, zakusovali se jim do nohou, hejkalové řvali bolestí a hejkali tím víc a čím víc hejkali, tím víc je vlkodlaci a baziliškové kousali.

Bludičky vedly válku s vílami o hranici mezi loukou a močálem.
„Máme právo tančit všude, kde roste zelená tráva,“ tvrdila rozhodně královna víl.
„Tráva roste i v mokřadech. A ty už jsou naším územím,“ odporovala pramáti všech bludiček.
A tak to bylo den co den: víly tančily až do močálů, bludičky je odtud vyháněly, topily je v bažinách, píchali je ostrými větvičkami do průsvitných chodidel. Jindy zase bludičky došly až na louku a víly jim zhasínaly lucerničky, takže bludičky nakonec ve tmě samy zabloudily a do svých močálů netrefily.
Nejhorší to ale bylo mezi skřítky, trpaslíky, trolly, elfy, pidižvíky a vůbec tou chátrou, co je od země sotva vidět. Jedni kopali tajné podzemní cesty na území těch druhých, aby je obsadili. Třetí jim je ale ničili a nakonec území obsadili čtvrtí.

Země se třásla, voda se vylévala z břehů, stromy padaly, vítr foukal hned zprava, hned zleva, když tak spolu strašidla bojovala.
„A dost,“ zahromoval do toho Radhoust, až se vítr najednou zastavil v letu, čas se rozběhl kupředu a jeden hejkal se od samého leknutí kousnul do jazyka. „Všichni přední svých klanů, ke mně! Vládci vzduchu i vod, vládci říše podzemní, královny vil i bludiček,  všichni sem!“ zařval hlasem tak přestrašlivým, že se nikdo neodvážil ani zeptat, jestli musí jít hned.
Radhoust se k nim sklonil shůry, na zádech se mu nakrabatil kabát z kančí kůže a rohy na jeho hlavě byly najednou větší a strašlivější. Pozorně si prohlédl všechny ty, kteří mu nesahali ani do poloviny palce u nohy, i ty, kteří se mu snažili hledět zpříma aspoň do pasu.

„Takhle by to dál nešlo,“ řekl důrazně. „Vy si tady škodíte navzájem a přitom po světě se nám už zabydlují takzvaní lidé, kteří se ničeho nebojí. A od toho jste tu přeci vy – strašidla! Trollové se upírů bát nebudou. Ani bludičky vodníků. Ale vás všech dohromady se mají bát lidé. To je vaše práce. Konec lenošení a budižkničemování!“
A pak bral jedno strašidlo za druhým a přiděli každému kout světa, o který se musí starat. S každou strašidláckou rodinou, s každým klanem podepsal Radhoust úmluvu a všichni museli přidat zlatý valounek, znak svého majestátu. Než je však poslal do jejich nových domovů, vymínil si ještě, že chce dostat zprávu, jak žijí: „Až uplyne pět tisíc let a v mé zemi bude den nejdelší a noci co by se jen za nehet trpasličího štěněte vešlo, přijďte nebo vyšlete sem své posly,“ řekl jim.

Tak se stalo, že trollové odešli do zemí severských, elfové do končin zapomenutých v předalekém moři, malí zrzaví skřítci dostali zelený ostrov zvaný Ledová země, upírům přisoudil pás země napříč neúrodným hornatým kontinentem nazývaným Asia, džiny poslal sloužit lidem do kraje mezi mořem a vysokánským pohořím, mývalovi dal za úkol obluzovat šikmooké žluté obyvatele ostrovů na opačné straně světa. Zato čarodějnice, bludičky a duchy rozfoukal do všech světových stran, snad že jejich síla byla příliš veliká, než aby žili všichni pospolu. Vodníkům rozdělil pozemské vody tekoucí i stojaté a dal jim za úkol nejen topit nezbedníky, ale hlavně vodní říši hlídat, pečovat o ni a rozhojňovat její bohatství.
„A vás, chátro pekelná, si nechám tady,“ promluvil nakonec k bandě černých, chlupatých umouněnců s jedním kopytem, kteří na sto honů smrděli sírou. Dupnul, otevřela se země a všichni se propadli do jejích útrob. „Tam bude peklo a tam budete odnášet zlé lidi a zlobivé děti,“ dodal.

Pak se s uspokojením rozhlédl po zemi, která byla najednou podivně klidná. Nikdo tu neblikal, nehejkal, nedštil oheň a síru, nekvílel, nehoukal. Jen pod letitým stromem se krčil malý skřítek s velikánskou hlavou. Kulil na svého pána zelené oči: „A co já?“ zeptal se opatrně.
„Ty jsi Bejválek, viď?“ pohlédl na něj Radhoust dobrosrdečně a trochu se zamyslel. Na tohohle špunta zapomněl. Znovu se rozhlédl po kraji: „Pro tebe mám velký úkol,“ řekl pak. Uchopil Bejválka opatrně v pase a postavil ho o kousek dál na jih: „Budeš strážným duchem předhůří Šumících hor. Budeš hlídat hory i lidi, kteří se ti tu zanedlouho usadí. Nebude jim vždy dobře. Ale nikdy jim nebude tak zle, aby odtud utekli. To je tvoje práce.“
Konečně bylo o všechny strašidelné bytosti postaráno. Radhoust vzal obří balvan, na němž byla sepsána úmluva všech strašidel, udělal svou velikou tlapou díru do země a kámen do ní zahrnul. Přidal i zlaté valouny a navrch nahrnul pořádný kopec hlíny a kamení, aby nikdy žádného smrtelníka nenapadlo tu cokoli hledat. Sám se pak uložil ke spánku pro jistotu hned vedle. Tak vznikl kopec, jemuž se od té doby říká Radyně.

Hluboko v jejím nitru spí pán všech duchů, démonů, strašidel a víl a hlídá  úmluvu stvrzenou zlatými valouny. Kdo by se pokusil úmluvu nebo zlato Radhoustovi vzít, toho stihne hrozné prokletí: dotkne-li se jednoho kousku zlata, narostou mu oslí uši. Dotkne-li se dvou, naroste mu k uším ještě prasečí rypák. Dotkne-li se tří, přibude mu ještě kozí brada. A pokusí-li se ukrást poklad celý, obroste mu tělo prasečí srstí. Jako se to stalo kdysi jednomu rytíři, který si na vrcholu Radyně postavil svůj hrad…

Pohádky pro děti – nové knihy

O mužíčkovi, který zastavil pražský orloj. Příběh o panence z výlohy Zdeňka Slabého

A máme díla už programově bezútěšná, jsou jich celá náměstí, i jejich opaky; naštěstí. A Zdeněk Slabý napsal dílo se ...

Deoduši. Werichovy jedinečné pohádky a nedokončený Alibaba a čtyřicet loupežníků

Zajímavou knížku plnou bajek a pohádek Jana Wericha přichystalo nakladatelství Albatros pro všechny čtenáře, kteří milují ...

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Duhové pohádky. O tom, jak a proč Sluníčko obarvilo svět pomocí Daniely Fisherové

Krátké pohádky Daniely Fischerové jsou hravé, inteligentní a nezvykle milé. Rozvíjejí v dětech právě fantazii hledáním ne...

Pohádky Miloše Macourka, které děti ještě neznají

Na humorných, absurdních pohádkových příbězích spisovatele Miloše Macourka (1926 – 2002) už vyrostlo několik generací če...

Inspirující myšlenky...

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille, Svrchovanost