jak-se-kocourek-vydal-do-sveta-lada

Kocourka Mikeše, který se naučil mluvit, vydal se s Pašíkem na motocyklu na pouť, nešťastnou náhodou rozbil babičce krajáč se smetanou, utekl do světa, stal se coby mluvící pytel Žok-Žok hvězdou cirkusu Kludský a nakonec se s velkou slávou vrátil do rodných Hrusic, znají snad všechny české děti. Nyní jeho dobrodružství, citlivě převyprávěná renomovaným autorem, udělají radost i těm úplně nejmenší čtenářům. A nejen to - dozvědí se ještě leccos navíc: jen málokdo dnes už ví, co je pracharanda, orchestrion či vindra...


Josef Brukner - Alena Ladová / Jak šel kocourek do světa / 2. vydání, v Euromedia Group – Knižní klub 1. upravené vydání / 1. vyd. sešitové, Panorama, 1977

UKÁZKA Z KNÍŽKY - Jak se kocourek vydal do světa

Žily byly dvě holčičky. Jednou jim tatínek před spaním vyprávěl pohádku o kocourkovi, který uměl mluvit. Holčičkám se to líbilo, ale chtěly se o něm dozvědět ještě něco víc. A tak poslouchaly, jak chodil do školy, jak byl na pouti v Mnichovicích, jak se vydal do světa a dostal se až k cirkusu.
Tatínek jim všechna přání splnil, zkrátka odpověděl na všechny otázky. Bylo jich tolik, že vydaly na tlustou knížku o kocouru Mikešovi. A protože ten tatínek byl malíř Josef Lada, namaloval do TÉ knížky i obrázky.
Později jedna z holčiček, Alena Ladová, začala také malovat. Vzpomněla si na krásné chvíle, které prožila s kocourkem Mikešem, a řekla si, že zkusí tři příběhy z jeho života namalovat stejným způsobem, jak to dělával její tatínek. A tak vznikla tahle malá knížka, která vám to všechno připomene.

Přečtěte si, jak Mikeš s Pašíkem řádili na mnichovické pouti. Navíc v knížce najdete i vysvětlení všelijakých slov, která se už dnes tak často nepoužívají, a zase budete o něco chytřejší!☺

Mikeš s Pašíkem neměli motorku ani automobil. Kde by je taky vzali? Neměli ani kolo, ani koloběžku. Zato ve stodole zahálel trakař, s kterým se jezdilo na trávu a vozilo obilí do mlýna.
„Vypůjčíme si ho a pak ho zase v pořádku vrátíme. Ostatně – nikdo o tom nemusí vědět,“
rozhodli se.
Jak řekli, tak udělali.
Trakař má jenom jedno kolo a na silnici plné kamení jim to trochu drncalo. Ale krajina u cesty ubíhala, jako když se koukáte z okna vlaku.
Za chvíli uslyšeli, jak v Mnichovicích troubí frkačky a vyhrává hudba a kolem nosu se jim linula vůně tureckého medu. Nějaké dítě plakalo, že mu uletěl balonek. Mikeš s Pašíkem viděli, jak se třepotá nad kostelní věží.
Mnichovická pouť už byla v plném proudu.
Trakař nechali před hostincem „U Strakatého pejska“, aby se měli na čem vrátit domů.
A zamířili na náměstí, kde to břinčelo a vřískalo, vyhrával tam orchestrion – inu, jako o pouti.
Stánků tu bylo tolik, že se jim je ani nepodařilo spočítat. V jednom prodávali perník, v druhém turecký med a cukrovou vatu, ve třetím okurky rovnou z láku.
Byla tu i střelnice. Pušky práskaly, a kdo se trefil, vyhrál papírovou růži. Ti nejšťastnější dokonce i plyšového medvídka nebo panenku.
Na kolotoči se točili dřevění koníci a děti si myslely, že na nich jedou až do Prahy. Lodičky houpaček se pohupovaly jako na vlnách.
Mikeš s Pašíkem se nemohli rozhodnout, kde začít.
Nejdříve se zastavili u stánku s perníkem. Mikeš si koupil perníkové srdce a malé perníčky do uzlíku na cestu zpátky. Pašík si vyhlédl perníkového panáčka v kroji, ale perníčky na cestu si neschoval. Náramně mu chutnaly, a tak mu nezbyl ani jeden.
Hned nato navštívili bleší cirkus, ale dlouho tu nepobyli. Mikeš se totiž strachoval, aby mu blechy nenaskákaly do kožichu.
Mnohem lepší bylo maňáskové divadlo, ve kterém statečně zápolil Kašpárek se Smrtkou.
Pak uviděli kolotoč, nasedli na dřevěné koníky a pádili na nich kolem dokola.
Když se znovu ocitli na pevné zemi, motala se jim hlava, jako by právě vyšli z šenku, kde se točí pivo.
Kocourek s čuníkem nemohli vynechat ani houpačky.
Barevné lodičky poletovaly sem tam, až oči přecházely. Pašík se držel ze všech sil, aby nevypadl. Mikeš tolik nevážil, a tak se sotva udržel. Potácel se ze strany na stranu, zepředu dozadu, a chvílemi dokonce metal kotrmelce. Ale protože se mu to líbilo, smál se na celé kolo.
„To je jiná jízda než na trakaři, viď, Pašíku!“

Frkačky bývaly k mání jedině na pouti. Foukli jste do trubičky, na druhé straně se vyplázl papírový jazyk a hned se zase zatáhl. Přitom to dvakrát zatroubilo nebo zamečelo, ale nejspíš zafrkalo, jak se na frkačku sluší.
Bleší cirkus dnes už ani na pouti neuvidíte. Nikdo totiž neumí vycvičit blechy tak, aby tancovaly na provaze nebo závodily zapřažené do vozíčků.

Pohádky pro děti – nové knihy

Duhové pohádky. O tom, jak a proč Sluníčko obarvilo svět pomocí Daniely Fisherové

Krátké pohádky Daniely Fischerové jsou hravé, inteligentní a nezvykle milé. Rozvíjejí v dětech právě fantazii hledáním ne...

Pohádky Miloše Macourka, které děti ještě neznají

Na humorných, absurdních pohádkových příbězích spisovatele Miloše Macourka (1926 – 2002) už vyrostlo několik generací če...

Exotické africké pohádky, kde nejsou hloupí Honzové, dobráčtí čerti ani šišlaví vodníci

Nevyskytují se tu hloupí Honzové, dobráčtí čerti, šišlaví vodníci, zřídka se dobývají srdce princezen. Podobně jako vš...

Kouzelná fajfka Františka Skály staršího a Stanovského je tady znovu, po více jak 20 letech

František Skála starší je mužem mnoha zájmů a talentů. Je malířem, grafikem, ilustrátorem, ale i tvůrcem animovaných film...

O zemi Tam a Jinde, velká pohádková kniha Dagmar Lhotové

Obsáhlá pohádková kniha nemá u nás v podstatě obdobu, dá se trochu přirovnat Carrollově Alence v říši divů nebo vyprávě...

Inspirující myšlenky...

Argumentační klam (též řečnický trik) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů. Podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat. Např.: Zastánci potratů vám budou tvrdit, že jít na potrat je levnější, než kupovat výbavu pro dítě. To je ale zjevný nesmysl – do ceny potratu je totiž třeba započítat i nezbytnou hospitalizaci, nemluvě o tom, že na výbavu pro novorozence naše vláda nabízí zvláštní sociální příspěvky. Je tedy jasné, že neexistují žádné rozumné důvody, proč potraty povolovat.
Koukolík